Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Svatá hlava  »  Svatá hlava - www.iliteratura.cz_1.7.2019

Svatá hlava - www.iliteratura.cz_1.7.2019

 

Lehečková, Hana
Svatá hlava

recenze beletrie česká

Nejhorší Boží trest není nekonečné utrpení, ale nekonečná samota. O tom je přesvědčen hlavní hrdina a vypravěč novely Svatá hlava. Hana Lehečková zachycuje, jak vypadá apokalypsa v podání „idiota“, žijícího na sociálním dně, a připomíná, k čemu jsou dobré literární experimenty.

Ještěr v lávě
Hana Lehečková: Svatá hlava. Vyšehrad, Praha, 2019, 224 s.

Novela Svatá hlava vyšla v nakladatelství Vyšehrad v edici Tvář, která svým názvem odkazuje na soubor próz Jana Čepa Tvář pod pavučinou. Shodou okolností podobně jako titulní novela Čepovy knihy evokuje próza Hany Lehečkové apokalypsu. Lehečkové uchopení apokalyptického pocitu ze světa se však od toho Čepova významně odlišuje a tato odlišnost začíná už ve způsobu vyprávění.

Lehečková totiž navazuje na modernistickou experimentální prózu 20. století. Pro poetiku její novely je stěžejní radikálně ozvláštněné vyprávění, které místy nabývá podoby nekontrolovaného myšlenkového proudu či automatického psaní. Interpunkce téměř chybí. Kromě zvláštních narativních a stylistických prostředků, jako je již zmíněný myšlenkový proud či nespolehlivý vypravěč, využívá autorka také možnosti sazby (například nekonzistentní velikost písmen či různou grafickou kompozici textu na stránce). Dominantní je v tomto ohledu střídání epičtějších odstavců, vysázených klasicky stojatým písmem, s kontemplativnějšími odstavci, vysázenými kurzívou.

Hlavní hrdina a vypravěč Zdeněk je slaboduchý jedinec, který navíc trpí pravděpodobně schizofrenií a poruchou osobnosti, což z něj činí specificky nespolehlivého a nekompetentního vypravěče. Takto ukotvená perspektiva nepřináší nějaký inspirativně jasnozřivý pohled na svět a až na naprosté výjimky neústí v komično, jak by mohl čekat třeba čtenář znalý Forresta Gumpa. Obraz světa, který vypravěč zprostředkovává, je deformovaný, zredukovaný a nemocný. Duševní kondice hrdiny představuje nejen subjektivní zdroj této deformace, ale zároveň ho činí zranitelným vůči společenským vlivům (například náboženství a maloměšťáctví), které ho deformují zvenčí. Forma vyprávění slouží autorce k tomu, aby se oba aspekty pokusila věrohodně zachytit. Vyprávění se tak samo dostává do středu pozornosti jako ústřední téma. Ono radikální ozvláštnění zde tedy v žádném případě není pouhý efektní artismus. Autorčina volba původně modernistických a avantgardních prostředků je v tomto případě opodstatněná a pragmatická.

Na začátku novely se objeví jednoznačná indicie, že čteme deníkové zápisky hlavního hrdiny. Tomu by nasvědčovaly především různé hrdinovy seznamy, vlastní zpracování příběhů Ježíše Krista, přepisy vymyšlených rozhlasových pořadů, časopiseckých anket, inzerátů a podobně (tyto hrdinovy literární výtvory fungují jako parodie zmíněných žánrů). Povaha textu se však postupně stává nejistou. Epické části působí příliš bezprostředně (jako nezprostředkované psaní) a členitě na to, abychom je mohli jako deníkové záznamy událostí bez váhání akceptovat. Novela ve výsledku působí spíše jako šířeji pojatá koláž hrdinova vnímání světa a snahy o jeho reprodukci.

Ona koláž zachycuje sled situací, které exponují hrdinův život ve stále nových vrstvách a nahlížejí na něj ve stále nových úhlech. Vypravěč má jen omezenou schopnost rozumět v úplnosti tomu, co se okolo něj děje, přesto si o jeho životních podmínkách můžeme vytvořit poměrně komplexní představu. Hrdina se nachází na sociálním dně kdesi v jihočeském pohraničí, žije v neúplné rodině se svou matkou a umírající babičkou, navazuje pokřivené vztahy s opačným pohlavím, chytá se své „první party“, vypořádává se se šikanou. V rodině se setkává s domácím násilím i prostitucí. Mozaika společenské mizérie, zprostředkovaná dezorientovaným vypravěčem, se tedy skládá z patologických společenských jevů i každodenního zla v podobě rodinných hádek, maloměšťácké nevraživosti, sousedských pomluv a podobně. Hrdinův pocit ze světa ovlivňuje nejen jeho sociální determinace, ale také drobné příznaky zkázy, katastrofické zprávy, zprávy jako vystřižené z bulvárních černých kronik, kterými si hrdina rozšiřuje obzory, ale zjevně i různé nenávistné zvěsti politiků. Všechno to do sebe pěkně zapadne a v hrdinově hlavě se smíchá v jakousi apokalyptickou bramboračku. Ve svém náboženském blouznění se pak hrdina střídavě pasuje do role spasitele i ďábla – v biblickém obraze ještěra nořícího se do ohnivé lávy.

Smysl tohoto blouznění je ale zcela odlišný od náboženského prozření, kterým projdou postavy Čepovy Tváře pod pavučinou. U Čepa přináší biblické Zjevení katarzní útěchu po prožité úzkosti, metafyzicky stmeluje rodinu a stává se zároveň „nosným“ interpretačním klíčem k nadcházejícímu válečnému běsnění. Hrdinu recenzované novely naopak ony apokalyptické vize od jeho blízkých vzdalují a prohlubují to, čeho se bojí ze všeho nejvíce – jeho samotu. Neboť jak sám říká: „CO JE TO VÁLKA CO JE TO ROZVOD CO JE TO VĚZENÍ NIC TO NENÍ ALE BOŽÍ TREST TO JE UTRPENÍ BEZ KONCE O SAMOTĚ / HLAVNĚ O TÉ SAMOTĚ.“ Dodejme, že právě jen jeho vezdejší blízcí ho mohou z této samoty opět vykoupit.

Když jsem otevřel Svatou hlavu, hned jsem si vzpomněl na slova, která pronesla spisovatelka Pavla Horáková v rozhlasovém pořadu Vizitka. V rozhovoru s Blankou Stárkovou mluvila o tom, že se snaží psát maximálně srozumitelně. „Nechci čtenáři klást břevna do cesty. […] Mám pocit, že už jsme se ‚naexperimentovali‘ dost,“ řekla tam mimo jiné. V kontextu těchto slov se novela Hany Lehečkové jeví staromódně. Připomíná však, že účelem modernistických experimentů nebylo klást čtenáři překážky, které by mu bránily v porozumění. Formální experimenty měly naopak jejich autorům umožnit zachytit něco, co by jiným způsobem zaznamenat ani nešlo. Porozumění bylo jejich cílem.

Právě tento odkaz Hana Lehečková následuje. Ve své novele se pokusila především zachytit specifickou jinakost vtělenou do hlavního hrdiny. Někdy může mít čtenář pocit, že je vyprávění přestylizované – nesouladně působí opakovaní slovních spojení, v nichž druhý člen je zdrobnělina, či občasná inverze slovosledu, protože obojí se k intelektovému profilu hrdiny příliš nehodí. Po většinu času se ale autorce daří zprostředkovat onu jinakost myšlení originálně i věrohodně. Nejsilnější je novela v momentech, kdy je vyprávění zastřené a nechává čtenáři mnoho prostoru pro jeho vlastní dopovězení nedořečeného. Pravá podoba některých událostí se vyjeví až o mnoho stránek později, některé epizodky zůstávají zlověstně zatemněné, a dokonce vyžadují od čtenáře značnou pozornost, aby tuto zlověstnost vůbec zaznamenal.

Autorka věnovala Svatou hlavu všem slabým duším, ale paradoxně ji budou číst spíše ti, kterým zbývá dost sil na ambiciózní literaturu.

 

© Lukáš Malý

 



Zpět na knížku "Svatá hlava ".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník