Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Svobodný řád  »  Svobodný řád - Recenze Doc. PhDr. Karla B. Müllera, PhD.

Svobodný řád - Recenze Doc. PhDr. Karla B. Müllera, PhD.

Recenze na knihu Luďka Rychetníka „Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout“, Praha: Vyšehrad, 128 stran.

Kniha Luďka Rychetníka je filosoficko-teologicko-sociálně vědním „traktátem“, který má jasnou apelační a edukační ambici. Z textu je zjevné, že jeho cílem je předložit odborně fundovanou analýzu způsobem, který bude srozumitelný nejen odbornému, ale také laickému publiku. Domnívám se ostatně, že se to autorovi podařilo. Tato ambice je pochopitelná už z toho důvodu, že studie kombinuje a interpretuje poznatky z množství sociálních věd (sociologie, politologie, ekonomie, historiografie) i humanitních oborů (filosofie, teologie). Historicky vytvořené dělení sociálních věd, které autor podle mého názoru právem kritizuje, totiž staví výzkumníky příbuzných oborů, díky jejich značné diferenciaci a specializaci diskursů, také do role laiků.

Použitý interdisciplinární přístup není něco, co by bylo v sociálních vědách obvyklé, a zvláště ne mezi ekonomy. Jistou výjimku zde zřejmě tvoří institucionální ekonomové, mezi které lze zařadit i autora samého. Luděk Rychetník je proto mezi českými ekonomy spíše „ojedinělý úkaz“, což je třeba ocenit. Domnívám se, že míru interdisciplinarity, o kterou se studie pokouší, potřebují sociální vědy jako sůl.  Odvaha i poučenost, se kterou se Luděk Rychetním do takového „dobrodružství“ pouští, si proto již sama o sobě zaslouží uznání.  Snaha kombinovat poznatky ze dvou i více vědních oborů je vždy riskantní podnik, který si zaslouží větší míru shovívavosti už jen proto, že pokus o větší míru komplexity je nevyhnutelně vykoupen větším množství koncepčních zkratek a argumentačních simplifikací.

Hlavní tezí knihy je předpoklad vztahu (pozitivní korelace) mezi řádem a svobodou. Autor postupuje ve třech krocích. V prvním kroku se autor věnuje teoretickému vymezení vztahu klíčových koncepcí svobody, řádu, demokracie. Ve druhém kroku autor pomocí interpretace statistických dat argumentuje ve prospěch tvrzení, že „dilema svobodného řádu“ je řešitelné, a že řešení je třeba hledat v postupném posilování vlády pravidel. Autor se s využití dvou specifických indikátorů (index vnímání korupce od Transparency International a index svobody od Freedom House) pokouší prokázat, že mezi oběma jevy – řádem a svobodou – existuje na Západě přirozená afinita. Konečně ve třetím kroku jde o empirickou analýzu stavu kultury pravidel v ČR. Autor argumentuje ve prospěch teze, že ČR se z hlediska existence svobodného řádu nachází v nestabilní situaci a na periferii stabilnějších evropských demokracií, a že není jasné, zda se bude v budoucnu propadat směrem k chaosu a vládě zvůle (nejvlivnějších soukromých zájmů) či směrem k upevňování demokracie a vlády pravidel.

Autor pochopitelně preferuje druhý zmiňovaný trend a zamýšlí se nad možnostmi jeho kulturního a institucionálního posilování. Empirická analýza není přehnaně komplikované, je nosná i dostatečně produktivní a v mezích interpretační kapacity podobných empirických srovnání také přesvědčivá. Heuristická základna autora je vskutku úctyhodně rozkročena, ačkoli nutně redukcionistická, což je vzhledem k tematickému zaměření práce a jejímu metodologickému charakteru pochopitelné. Za významnou přednost studie je možné považovat to, že je vtěsnána na necelých sto stran. Ačkoli by mnozí tuto skutečnost považovali za slabinu, vzhledem k edukačnímu a angažovanému tónu práce to považuji za její přednost.

Práce podobného interdisciplinárního zaměření a záběru pochopitelně vždy nabízí značný prostoru pro kritické připomínky a diskuse, což také patří k jejich největším přednostem. Práce má příležitostné sklony k moralizování (které akcentuje optimistický renesančně-klasický pohledu na lidskou přirozenost; čehož si je autor vědom), což je do značné míry pochopitelné, ne však vždy interpretačně přínosné. Například v Úvodu hovoří autor o tom, že „Nebezpečným a bohužel snad nejvýraznějším rysem české společenské a politické kultury je neukázněnost, malá úcta k řádu, sklon k chaosu, ke zvůli až k nepoctivosti“. Osobně bych spíše než o sklonu ke zvůli a k neukázněnosti hovořil o nízké politické gramotnosti, nízkých občanských kompetencích, o opožděné politické modernizaci, zakořeněném blahořečení soukromé sféry, nedoceňování veřejné sféry a nedostatku dovedností prosazovat v rámci veřejné sféry liberální hodnotové orientace. Zdálo by se mi produktivnější poukázat na silnou kulturu neformálních vztahů a víru v účinnost tzv. specifické reciprocity, která neumožňuje dostatečně rozvinout a posilovat kulturu formálních institucí, vztahů a tzv. obecné reciprocity, po kterých autor volá, a které jsou ve společnosti v ČR velmi slabě a řídce – weak and thin – zakořeněny. Ke konceptům specifické a obecné reciprocity viz např. R. Putnam- Bowling alone.

Autor podle mne správně apeluje na potřebu změny zdola; začneme u sebe. Na druhou stranu by bylo také dobré zmínit aspekt nedostatečného propojení (či dokonce odcizení) politické elity a veřejnosti – měnit sebe ANO, ale také odpovědněji, poučeněji a bedlivěji posuzovat své politiky a umět „oddělit zrno od plev“. Veřejnost velmi často hází všechny politiky do jednoho pytle. Postoje jakési apriorní nedůvěry vůči politickým institucím, které jsou veřejností v ČR většinou vnímány výhradně jako zdroj represe, dělá naší demokracii vskutku medvědí službu. K fenoménu „odcizení“ politických elit a veřejnost v ČR viz např. P. Frič – Vůdcovství českých elit.

Zdá se mi, že autor ve své analýze slabých občanských kompetencí, když poukazuje na národní nesamozřejmost a nedostatek státotvorných tradic, podceňuje význam a dynamiku etnického pojetí národa, které bylo ve střední Evropě významným modernizačním faktorem, a které samo o sobě je – vzhledem k národnostnímu a jazykovému kontextu regionu střední Evropy -  jednou z hlavních příčin oné nesamozřejmosti v procesu formování občanské společnosti v českých zemích. Jak poukazují mnozí naši historici, český liberalismus je velmi nacionalistický, a je otázka, zda je vůbec možné, vzhledem k jeho ničivým sociálním důsledkům, hovořit o liberalismus.

Zdá se mi také, že autor podceňuje v otázce posilování kultury pravidel a stabilizace demokracie v ČR roli procesu evropeizace. Autor klade důraz na vnitřní faktory, avšak ukazuje se, že není již možné jasně analyticky odlišovat mezi faktory vnitřní a vnější povahy. Za „skluz“ nebezpečným směrem považuji osobně například způsob, jakým se v ČR formuje diskurs o evropské integraci. EU není vnímána jako příležitost v otázce posilování „svobodného řádu“ či dokonce jako „naše vlastní věc“, ale spíše se upevňuje bipolární vnímání ČR/EU (ostatně podobně jako v Británii, která se pro LR stala druhým domovem). Svodný řád v ČR dnes není možné posilovat bez ohledu na evropský kontext, nýbrž pouze ve vztahu k tomuto kontextu a pomocí posilování „svobodného řádu“ v EU samé. Zdá se, že tuto interpretaci přijímá z našich politiků, ale i výzkumníků a představitelů veřejného života výrazná menšina, což považuji za jedno z největších ohrožení „svobodného řádu“ v ČR a ozvuk již zmiňovaného historického střetu liberalismu a nacionalismu ve střední Evropě.

Studie nepostrádá rovinu osobního zanícení, která textu podle mého názoru přidává na atraktivitě a (vzhledem k osobním i profesním zkušenostem autora) také na přesvědčivosti. Je určitým sumářem odborného i občanského naturelu autora samého a výrazem jeho vztahu k principům a formám liberální demokracie. Kniha nabízí velmi inspirativní přínos do diskusí o demokraciimanuál

Doc. PhDr. Karel B. Müller, PhD.



Zpět na knížku "Svobodný řád".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook