Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Svobodný řád  »  Svobodný řád - Recenze prof. Mlčocha

Svobodný řád - Recenze prof. Mlčocha

Úvaha nad studií L.Rychetníka „Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout“     

Autor studie, která nedávno vyšla ve Vyšehradu, není svým původním vzděláním a zaměřením politolog, k jehož odbornosti patří studium fenoménu mocí a umění s mocí nakládat.  Ze sbírky příkladů lineárního programování Luďka Rychetníka se na VŠE učilo i poté, kdy byl už v emigraci - do té míry byly matematické metody shledány jako ideově přípustné i normalizačním režimem. Luděk Rychetník už ale tehdy rozuměl „matematickým metodám v ekonomii“ v daleko větší šíři a hloubce než jen jako praktickým metodám operačního výzkumu. Šlo mu už tehdy o teoretickou ekonomii, v níž se matematika používala také, jako samozřejmá součást instrumentária. A ambicí teoretické ekonomie už tehdy bylo také  studium řádu walrasiánského trhu, důkazy existence tržní rovnováhy a hledání podmínek optimality. .

    Za těch více než 40 let se teoretická ekonomie dostala mnohem dále, a staré hranice mezi ekonomií a vědami politickými padly. Teorie veřejné volby a veřejných financí, konstituční politická ekonomie a nová politická ekonomie už zahrnuly do svého zájmu i „politické trhy“, a nová institucionální ekonomie se vyvinula nejen jako ekonomie transakčních nákladů, ale i jako věda o pravidlech, jak institucím dnes rozumíme. Ekonomie našeho mládí hledala kámen mudrců v neoklasické teorii růstu, a makroekonomické modely dynamizované teorie výrobních faktorů měly přinést prosperitu-kupodivu v obou soupeřících systémově odlišných blocích. Teprve rozvoj již zmíněných nových ekonomických škol přispěl k poznání, že o vítězství v soupeření rozhodne porozumění zdrojům řádu, a schopnost ustavovat pravidla a ochota s pravidly a podle pravidel žít. A tak zejména  nová institucionální ekonomie a konstituční politická ekonomie dokázaly propojit vědu o ekonomické soutěži a konkurenceschopnosti  s  „s uměním si vládnout“. Dnes už není takovým paradoxem, že ekonom vzděláním studuje řád svobodné společnosti a taje umění dobré vlády.

      „Celostní přístup“ ke zkoumané problematice je přesto nadále velice ambiciózní a náročný, jak autor pokorně doznává, a troufale přitom formuluje metodologický záměr čerpat a odkazovat nejen k několika společenskovědním disciplinám, ale dokonce i ke zdrojům  moudrosti vědu přesahujícím - jako jsou tradiční náboženská učení .

     Už jen poděkování sedmi docela různorodým okruhům kolegů, přátel, učitelů  a spolupracovníků, jímž autor zahajuje svou studii, poukazuje na četné „zdroje a součásti“ jeho bádání. Luděk po emigraci v roce 1968  svět  ekonomicko-matematických modelů  rozšířil o další světy, a na univerzitě v Readingu působil na katedře sociologie, věnoval se i teorii managementu  a problému vůdcovství v byznysu /leadership/, včetně spirituálních proudů dokonce i východních náboženství. Současně nepřestával sledovat komparativní ekonomii totalitních režimů, jejichž neschopnost reforem ho přivedla k emigraci. Tím se dostal i ke studiu věd politických, a k již zmíněným novým školám v ekonomii. Po roce 1989 se pravidelně vrací do staré vlasti, nezištně spolupracuje na teorii společenské a ekonomické transformace, a dává k dispozici své znalosti a neocenitelnou zkušenost z života v „otevřené společnosti“, a to na půdě univerzitně pěstované vědy stejně jako v občanských a církevních iniciativách.

    Studie o umění si vládnout je dokladem toho, že Luděk Rychetník nezahynul- ač vlast opustil, a má naopak obavy, aby nezahynula jeho stará vlast. Vědomí nesamozřejmosti naší státní a národní existence je něčím, co je jakoby „vytknuto před závorku“ celého Rychetníkova uvažování. Autor zde odkazuje k jinému myšlenkově vlivnému českému emigrantovi Václavu Bělohradskému. V tom vidím prorocký rozměr obou. Protože poukaz k této ohroženosti je docela výjimečný: česká většinová společnost žije v sebeklamu, že je zabezpečena- mezinárodně-politicky- jako snad nikdy předtím. Prorocké hlasy mají svůj zdroj v naslouchání tepu dějin a ve snaze o jejich duchovní čtení. Zde  Rychetník svým celostním pohledem vstupuje i na pole profesionálních historiků a myslitelů,  jimž šlo o smysl českých dějin. Není jistě první. Hned na prvních stránkách formuluje jako problém „českou ublíženost“ a hledání příčin našich potíží mimo nás. „Sociální otázka“ je pro Rychetníka ústřední otázkou každé společnosti. To spolu s „Českou otázkou“ přivádí Rychetníka zákonitě k osobnosti T.G.M.  Riziko, že i po /dalších/ dvaceti letech nám hrozí „skluz do zvůle a nesvobody“ - přes naše členství v EU a NATO - je skutečně prorockým varováním.

     Naše /ne/umění si vládnout vrací Rychetník ke ztrátě politické třídy ve třicetileté válce. Zde mám pocit jisté nekonzistence, ač váhám- jako rovněž neprofesionál v historii- s jejím vyslovením. Tato diagnóza totiž jakoby patřila do oné Rychetníkem jinak kritizované české ublíženosti. Naše potíže s vládnutím sami sobě jsou mnohem staršího data, nastaly vlastně už v další generaci po Otci vlasti, jehož  Rychetník právem cituje jako klasika dobrého vládnutí. Husitské války /nakonec vyúsťující do bitvy u Lipan/ vedly polského krále k odpovědi na dopis českých stavů, v němž mu nabízely českou korunu, nejen k odmítnutí nabídky, ale také k citově vzrušenému obvinění- co že jste to udělali s Českým královstvím, které za Karla IV. bylo pýchou Evropy /?/  /Dopis cituje Josef Pekař v monografii Jan Žižka/. Jako univerzitní kolegové nemůžeme nezmínit   už Dekret Kutnohorský, měnící „pravidla“ života na univerzitě Karlově tak radikálně, že se v důsledku této změny stala bezvýznamným učilištěm ohroženým úplným zánikem. To už byly jasné příznaky deficitu kapacity vládnutí. A kromě toho, sama třicetiletá válka má pro některé historiky svůj původ právě ve zpackaném  povstání českých stavů…

  Ale vraťme se do současnosti. Demokracie jako umění si vládnout  má za svůj úhelný kámen koncept společného dobra, který je už antického původu. To autor oprávněně zdůrazňuje a záslužně rekonstruuje vývoj pojetí tohoto konceptu od starověku k současnosti. Jedním z vážných projevů krize vládnutí u nás je zpochybňování tohoto konceptu, ba upírání jeho legitimity v dnešním světě u části politických elit. Na to autor právem poukazuje s tím, že v jeho Anglii zůstává tento klíčový koncept součástí politického a veřejného diskursu. Nejde však jen o českou anomálii, příčina je hlubší. Celostní přístup by měl řešit problém, proč bonum commune zůstává centrálním pojmem nejen v sociální nauce církve, ale i v politologii, ba i v sociologii,  zatímco ekonomie jakoby –už přinejmenším  od Arrowova teorému v teorii společenské volby- byla jeho popřením. Podobně zůstává pro celostní přístup oříškem pojetí řádu v separátních společenských disciplinách, ba i mezi jednotlivými   vlivnými ekonomy. Autor opakovaně odkazuje k důrazu na roli řádu u představitele nové institucionální ekonomie  /a původně historika hospodářských dějin/ D.North-a. Jiný- u nás zvláště citovaný nositel Nobelovy ceny  F.Hayek-  se zasloužil o zkoumání řádu nesporně významným způsobem. Avšak pro Hayeka  zůstává sociální spravedlnost jen fatou morganou čili přeludem. Jak potom sloučit  centrální roli sociální otázky s ekonomickým řádem, který hodlá brát vážně jen distribuci příjmů a bohatství, jež  generuje trh- tedy jen „spravedlnost komutativní“ v pojetí sociální nauky církve? A tentýž  kardinální problém je i u zdroje odmítání odvěkého konceptu společného dobra. Pokud totiž „pravidla řádu“ odvozujeme jen od konsenzu demokratické většiny jednotlivců, a pokud je ekonomie budována výlučně jako individualistická, utilitaristická a konsekvencionalistická věda, nezbývá než odvrhnout koncept   společného dobra. Moudrost velikánů dějin politické filosofie a křesťanské filosofie stavěla na tom, že společné dobro je větší, noblesnější a více božské než dobro jednotlivce /Aristoteles/, a sociální učení církve dál trvá  na tom, že pravda nevzniká  hlasováním a  demokratickým konsenzem. Eo ipso   ani nemožnost dosažení konsensu demokratickou cestou není sama o sobě důvodem k tomu, aby pojem společného dobra /už/ ztratil svůj smysl.

    Autor díky svému „dvojímu domovu“ často srovnává naši nezralou a nedospělou demokracii s vyzrálou demokracií Spojeného království. V kritice praxe českého politického života je Luděk Rychetník realisticky kritický. Když kriticky hodnotí neochotu elit /včas/ ustavit pravidla pro zrod kapitálového trhu, a na straně druhé ustavování pravidel, která byla /a někdy dosud jsou/ nadbytečná a neférová , je možno s ním plně souhlasit. Nanejvýš bych si dovolil jen dodat bonmot profesora Pavla Pelikána /rovněž českého emigranta, tentokrát s americkou, francouzskou a švédskou zkušeností/, totiž, že se „regulovalo co regulovat nemělo, a neregulovalo, co se regulovat mělo“.  Pokud jde o popis britské politické praxe, má český čtenář jisté pochybnosti, zda autor situaci-přece jen- poněkud neidealizuje. Sociální jevy v Británii, překvapily i zasvěcené, a na jejich  diagnóze ještě pořád nepanuje shoda /natož aby bylo známo, jak dlouhodobě předcházet „sklouznutím do zvůle a anarchie- i v životě anglických velkoměst. Podobně když autor píše o Britském přístupu ke kulturní změně na příkladu Výboru pro etické standardy ve veřejném životě , hodnotí kladně, že doporučení Výboru se obecně plní, a cynismus by se považoval za nevhodný, českému čtenáři může vytanout na mysli známý anglický seriál /a nejúspěšnější představení Vinohradského divadla/ „Ano, pane ministře“ s jeho typickým sarkasmem, který k cynismu nemá daleko- a při němž mrazí, protože nemusí vůbec vést k léčbě onemocnění moci parlamentní demokracie, ale k jejímu odmítnutí. I britská demokracie totiž trpí onemocněním pozdního kapitalismu, kterému se příliš často daří socializovat ztráty /při samozřejmém právu na privátní zisky/. Britský spor o „bankéřské bonusy“  je toho příkladem. Přenos rizika na stát -a jeho daňové poplatníky- při nárokování si „rizikové prémie“ je i veřejností neprofesionální v teoretické ekonomii vnímán jako nemorální a nelegitimní.

    Pokud jde o vztah institucí a kultury   udržující řád ve společnosti,  autor m.j. odkazuje k metodologii Světového ekonomického fóra /WEF/, podle níž ze 12 pilířů determinant konkurenceschopnosti země, jsou tím prvním pilířem právě instituce.  Zde autor vymezuje tři metodologicky odlišné prostory /soukromý, tržní a veřejný/, s odlišnými motivacemi a logikami fungování a udržování řádu. Tento „řez“ je přínosný, a  až donedávna stačil k pochopení „dělby práce“ při fungování celkového řádu. Ale už delší dobu - právě na „interface“ těchto podprostorů- vznikají vážné problémy „společností doby pozdní“ /M.Petrusek/. Do prostoru rodiny nepřípustně proniká motivace a logika trhu, a vztahy tržního a veřejného prostoru profesor Stefano Zamagni nazývá „dichotomickým sociálním řádem“, a poukazuje na jeho zjevnou krizi. /Koexistence tvrdé ekvivalence na  trhu a státem vynucovaného zdanění a  „studené“ solidarity/. Caritas in Veritate pak hledá - možná i pod vlivem ekonomů kolem S.Zamagniho-  nová řešení v nové perspektivě, která by znamenala jiné vedení hranic mezi „podprostory“ /etické limity trhu, ekonomie společenství, solidární ekonomie a solidární finance, „bratrství“ i v politice /?//.

   Na obhajobu autorovu je však třeba s respektem říci, že právem varuje před utopiemi, vědom si „temné stránky síly“. O moc se bojuje v jakémkoliv režimu, jde o kulturu tohoto boje. V těchto souvislostech se přímo nabízí užití konceptu „struktur zla“ či „struktur hříchu“ v pojmosloví katolické sociální nauky. Důvodem k rezignaci na tento pojem nemůže být právem zavržená „teologie osvobození“. Poznávací přínos konceptu zavržením teologie osvobození neztrácí svou vypovídací schopnost /a proto zůstává i v pojmové výbavě Kompendia sociální nauky církve/. V českém ateistickém prostředí může být problém s přijetím konceptu už pro jeho pojmenování /nomen-omen/. Na druhé straně, je nezbytné čelit jiným, rovněž  smrtelně nebezpečným doktrinám , jako je např. vyvazování korporace-nadnárodní a.s.- z jakýchkoliv hodnocení morální povahy /“amorality doctrine“/- s tím, že jejím jediným cílem je produkce zisku /pro akcionáře/. Jak poukazuje prof.Payne-ová z Harvardu v knize Value Shift,snahy o  vyjmutí nejmocnějších institucí pozdního kapitalismu z morálně hodnotících soudů jsou  jistou cestou ke společnosti naprosto nemorální, a v kontextu Rychetníkovy studie samozřejmě také cestou k zániku „svobodného řádu“.

    Luděk Rychetník přebírá ovšem jen to lepší i z americké dějinné zkušenosti a „amorality doctrine“ je v naprostém rozporu s filosofií jeho studie. K tomu nejlepšímu patří pasáže o procedurální racionalitě a pravidlech jednacích řádů generála Roberta. Zatímco za zpochybňováním „společného dobra“ je  často až příliš zjevný  oportunismus kompaktních zájmových skupin, za  vážnými  nedostatky v racionalitě jednání našich politických /i občanských/ grémii je často skutečně především „nedokonalá racionalita“- nezkušenost s vedením samotných jednání. /Jindy ovšem lze vyslovit hypotézu, že i za zneužitím jednacích procedur jsou neklamné příznaky privátních lobbyistických zájmů/.

   Centrální otázkou studie  je pojednáním o slučitelnosti svobody s řádem. Veřejný prostor je zkoumán v těchto pro svobodnou společnost dvou klíčových dimenzích. Rozbor autora  je precizní v analýze vývoje chápání dvojího pojetí svobody, negativní a pozitivní. Pozoruhodný je postřeh Stein Ringena o mimořádné náchylnosti ke zneužití u pozitivního chápání svobody. Postřeh se dá i rozšířit na již diskutovaný koncept společného dobra: i ten už byl v historii vícekrát zneužit. Jakmile ovšem toto riziko zneužití absolutizujeme, „vyléváme s vaničkou i dítě“. To je patrně případ tak častého chápání svobody jen jako svobody negativní, i časté odmítání společného dobra u nás: jako důsledek zažité zkušenosti se dvěma totalitami. Luděk Rychetník v této souvislosti formuluje příčiny převládnutí marxistické totalitní ideologie. Existuje ovšem i riziko obrácené: absolutizace svobody negativně chápané a odvržení konceptu společného dobra vyúsťují v anarchii, vytvářejí podhoubí pro návrat totality. V těchto kontextech by mohlo být přínosné alespoň naznačit rizika vzniku „nové totality“- ta spatřuje např. bývalý prezident Iustitia et pax  kardinál Rafaele Martino  ve snahách o vytěsnění morálních úvah z vědy vůbec, tedy rizika ze svobody vědeckého bádání pochopené jen jako  svobody negativně vymezené /“technologická totalita“ rodící se z principu „forbiding prohibitions“/.

    Ale vraťme se k podstatě této centrální otázky. Díky svému exaktnímu vzdělání zde autor prezentuje velice přínosný pokus o jakousi kvalitativní funkcionální analýzu prošetřující i „krajní body“ veřejného prostoru svobody a řádu. Staví přitom na již užívaných klasifikacích pro hodnocení lidských práv a svobod. Tato analýza pak dává řadu možností komparací, jak pokud jde o srovnávání jednotlivých zemí, tak pokud jde o zařazování jednotlivých názorových variet autorit v této oblasti. Tím současně vzniká teoretický základ pro přechod od funkcionálního rozboru k umění demokratické svobody v řádu.

    Nejen pro běžného konzumenta mediálních zpráv z dnešního globálního světa, ale i pro profesionály mezinárodních vztahů a teritoriálních studií  jsou objevné  pasáže, klasifikující státy tohoto světa do devíti „klastrů“ . Pestrost této globální mozaiky dává tušit, že „konec historie“ v podobě jednoho univerzálního modelu kapitalismu a demokratického vládnutí se rozhodně neblíží.

    Zatímco předchozí analýzy jakoby se týkaly především elit v politice a byznysu, závěr studie se obrací k nám, občanům /“Občanské umění vládnout“/. Je apelem na naši občanskou odpovědnost, je vážně míněným pokusem o překlenutí  alibistického  dělení na „my“ a „oni“. Je ovšem také neklamným dokladem selhávání elit v dnešním světě, a je projevem krize kultur.  Pozoruhodná studie Luďka Rychetníka má pozitivní vyústění: nejde o nic méně, než o proměnu politické a občanské kultury. Nová institucionální ekonomie zahrnuje dnes i teorii institucionální změny, a jednou z autorit je zde i vícekrát citovaný Douglas North. Změna kultury je však změnou hlubší povahy než s jakou kalkuluje ekonom, i ten ekonom institucionální a poučený historií. Jde spíše o proměnu, jak se jí rozumí v duchovní oblasti /metanoia/ . A ta má šanci uspět jen když  začneme „každý sám u sebe“. Občanské umění vládnout je tedy především „iniciativou zdola“. Čtenáři se vybavuje znovu spojitost na T.G.M. a jeho důraz na potřebu drobné práce. To je nepochybně idealistické východisko- ale bez návratu idealismu do politiky /i byznysu/ lze sotva nalézt východisko z krize kultury, jejíž jsme součástí.                                                   

Studie je zakončena podrobným, obsáhlým poznámkovým aparátem k jednotlivým kapitolám, a impresivním seznamem použité literatury. V dodatcích pak najde čtenář 5 diagramů, jež doplňují tři z vlastního textu; všechny jsou ilustrací a vyšetřováním „prostoru řádu a svobody“. Zvlášť upozorňuji na pokus o regresní analýzu 151 států, na nichž se zkoumá závislost pevnosti řádu a míry svobody. A konečně poslední tabulka je abecedním seřazením zemí s uvedením indexu vnímání korupce a míry občanských svobod.

Studie Luďka Rychetníka „Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout“ je vynikající studií interdisciplinárního charakteru, jaká u nás nemá dle mého mínění obdoby, a patrně by upoutala pozornost i v mezinárodním kontextu. Je shrnutím, syntézou několika desetiletí bádání, a zpracováním životní zkušenosti, jaká byla autorovi dopřána jen díky tomu, že opustil zemi „v pásmu nesvobody“, a zažil svobodnou zemi s poctivou správou a více než třemi stoletími politické stability. Studie je motivována především neutuchajícím zájmem a obavami autora o starou vlast. Studie má pro svůj „celostní charakter“ šanci upoutat široký čtenářský zájem nejen ekonomů a politologů, ale i právníků, diplomatů, odborníků na mezinárodní vztahy, teorii kultury a teorii výchovy. Zaujme jistě i kultivované žurnalisty, a snad i díky jim, i mnoho občanů dobré vůle.

Lubomír Mlčoch     



Zpět na knížku "Svobodný řád".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook