Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Hovory nejen o hudbě  »  Traumata při housličkách

Traumata při housličkách

Traumata při husličkách
Lidové noviny | 27.8.2011 | rubrika: Orientace/Zkušebna | strana: 30 | autor: PAVEL KLUSÁK


Od knižního rozhovoru s primášem Hradišťanu by se dalo čekat především prohlášení, že hudba se má dělat z hloubi srdce a že muzikantský úděl pro něj připravil mnoho vřelých lidských setkání.
Naštěstí tu jde o víc.
Vzpomínkový a konfesní rozhovor Hovory nejen o hudbě je však (pro někoho překvapivě) nakonec o dost plastičtější. Vede nás dovnitř do světa skladatele, který své východisko, lidovou kulturu, zná z první ruky, ne z barvotisků, a ctí ji se vší její dynamikou a odvěkou proměnlivostí. Za nerozbředlou hutnost výpovědi je tu odpovědný tazatel Přemysl Rut, za výklady, doznání a postoje sám Jiří Pavlica.
Přemysla Ruta ke knižnímu rozhovoru s Pavlicou předurčují dva momenty: celoživotní přemítání o písních, a pak roky strávené v uherskohradišťském Slováckém divadle (1980–84). Oba dva spojuje jeden podstatný moment: odstup od ryze současných proudů, prodlévání se „starými styly“ – ne ze staromilství, ale z přesvědčení, že nejsou vyčerpané a lze jimi reflektovat a komentovat přítomnost. Rut je v něčem s Pavlicou spiknutý, ale zároveň se ptá zpoza hranice: se zkušeností s hudbou lidovou, ovšem urbánní, městskou. Dobrý dialog umožňuje jednak společná generační zkušenost a také – mezi řádky psaný, ale evidentně přítomný – odpor vůči nedovzdělanosti a schovávání se za obecná klišé o umění lidovém i umělém.
Když lidovost znamenala plytkost Pavlicovi bylo jednadvacet, když mu v roce 1975 předal vedení souboru předchozí primáš Hradišťanu a jeho zakladatel Jaroslav Staněk. Má-li někdo představu o folkloru jako o tehdejší zóně plně podporované režimem, pak Pavlica svým líčením črtá ostrý korektiv. Staněk s Hradišťanem měli zákaz činnosti: patřili k nepohodlným a tehdejší společenské klima mohlo káravě zakázat i amatérské hraní (dobovým žargonem „zájmově uměleckou činnost“). Bylo období, kdy muzikanti zkoušeli a hráli leda v soukromí na zahradě chalupy, přičemž odhadovali, kdo z posluchačů za plotem je tu za StB.
Primáš Staněk byl podle Pavlicovy charakteristiky „intuitivní bohémský muzikant“, který „se nechával unést (...) a často hnal ostatní do závratných a nehratelných temp“. Pavlica znal od počátku hudbu z větší šíře: studoval skladbu, zároveň hrál s Javory „bigbíťáka“ Petra Ulrycha. Lásku k hudecké muzice rodného Horňácka u něj vyvažoval rozhled: vyústil především v koncepční dramaturgické myšlení. Dobová politická objednávka nekonfliktního folkloru byla nevábným standardem, koledujícím si u nastupující generace o reakci.
Pavlica tu bez iluzí dává rovnítko mezi výrazy „lidovost“ a „plytkost“: z folkloru, říká, se bez skrupulí vytěžovalo to primitivnější. Zmiňuje i druhou stranu mince: oficiální podpora zaštiťovala cenné výzkumy, přehlídky, udržovala živé dění. Pro reflektujícího umělce na „tradiční“ scéně to musela být doba nejednoho dilematu. „Mým největším traumatem bylo, že jsem chtěl pracovat, a současně jsem viděl, že svou prací podporuji, co vůbec nechci.“ Pavlica dobře viděl, že s protežovanou oblastí folklorních souborů (stejně jako s dalšími výhodnými obory) se svezli kariéristé, kteří by o lidové umění jinak nezavadili. „Tak to bylo a takový byl náš národ.“
Krátká bigbítová aluze: Když se po převratu vrátil do Československa rocker Ivan Kral, podivil se, jak moc se u nás kouří. Našel tu vlastně reziduum normalizační atmosféry, v níž jako by život měl nižší cenu. Pavlica mluví o alkoholu mezi muzikanty těch let neméně trpce: především skrze výčet těch, kteří se „programově ničili“. „Nevím, zda to byl dobový únik z reality, nebo materialistická demonstrace,radostného plného‘ života,“ říká.
Ten pocit „já a vesmír“ Z knihy neplyne jasně, kde přišel předěl mezi zákazy a mezi úspěchy na přelomu dekád, když Hradišťan – byť s obtížemi – už vyjížděl do zahraničí. Album Byla vojna u Slavkova (1982) bylo prvním silným Pavlicovým autorským vyslovením: pracně sesbíraný, pozorně komponovaný a se soustředěným ponorem nahraný cyklus písní z napoleonských válek. Pavlica s vděkem vyjmenovává spolupracovníky a jen nepřímo naznačí, proč se milník mezi domácími „lidovými“ alby tak povedl: proťala se tu v plné síle jeho vlastní „studovaná“ racionalita a blízkost původnímu materiálu. Mimochodem, Pavlicova zkušenost v knížce odmítá protipóly „spontánní lidovosti“ a „škrobeného akademismu“: „Znám spoustu neškolených muzikantů, kteří jsou unylí a bez života, a znám spoustu muzikantů vystudovaných, kteří se dovedou neskutečně odvázat.“ Je dobré číst, že hráči pociťují různé plynutí času, a tak mají jiný tvar pro píseň na nahrávce, živě hranou v klubu a ještě jiný pro velké festivalové pódium. Opojnost živoucí souhry, obohacená o vzájemné vnímání s publikem, zůstává návykovým tajemstvím i ve věku nahrávek. „Myslím, že ten pocit,já a vesmír‘ vyjádřený prostřednictvím písně je úžasný, katarzní a dovolím si tvrdit, že i společensky prospěšný.“
Je už docela slavnou součástí Pavlicova příběhu, že některé písně, jež nahrál jako lidové, ve skutečnosti sám napsal. Prvotní důvod byl praktický: v napoleonském cyklu neměl „obsazená“ některá témata. Vzal tedy existující staré texty, dopsal k nim melodie a vypravil je do světa inkognito. Přestože doboví cenzoři i tradicionalisté by ho za to lynčovali, vlastně tak dokonal gesto skutečné lidové kultury: nejen tradici držet, ale přidat k ní něco zralého svého.
Paralelně tu byl Vladimír Merta, Petr Ulrych nebo tvůrci Balady pro Banditu, kde Miloš Štědroň zhudebňoval „staré zbojnické texty“, ve skutečnosti tajně napsané Milanem Uhdem: ti všichni skrze lidové písně (ať pravé či falza) vyslovovali, co by vyšší místa nepovolila soudobým písničkářům. Jistě, „cenzura zasahovala i do písní lidových, nesmělo se zpívat o Pánu Bohu, ale nesmělo se zpívat ani o kozácích, kte,přimašírovali do Moravy a šoukali na vše strany‘“. Té době můžeme říkat absurdní, ale taky jedovatě oblbující.
Když se Pavlica rozpovídá o svých četných spolupracích s muzikanty jiných kořenů a kultur, cítíme jeho nevymýtitelnou pozitivitu a humanismus: zdá se, že ho vždycky vedla touha ukázat, že skrze „obecný lidský úděl“ se v hudbě mohou harmonicky sejít lidé třeba z opačných konců země, jiných jazyků a víry, a to třeba i při prvním či náhodném setkání.
Zajímavé je, že některé z těchto vlastních hudebních a lidských experimentů sám označuje za neúspěšné či nakonec ne zcela srozumitelné. Patří sem i jeden z projektů, nad nímž se dobová média (spíše laičtí novináři než hudební, ale i oni) dojímala jako nad charakteristickou ukázkou našeho „otevírání se světu“. Spolupráci s japonským hráčem Yas-Kazem (jak vysvítá, českým vydavatelkám ho doporučil Bořek Šípek) líčí jako nezdar: světoobčan z New Yorku se nechtěl dotýkat (ztracených) kořenů a k Pavlicovu zklamání „bubnoval“ přes samply uložené na disketách. Vzniklé album Svítání má své příznivce, Jiří Pavlica mezi ně nepatří.
Zpětně je užitečné vidět, jak dobrá propagace vydavatelství Lotos „zmasírovala“ laická média, jež očarována bublala klišé o síle hudby, jež spojuje národy. Nu což – rychlá práce v časopisech nejde dohromady s janáčkovským heslem „nepodceňuj, nepřeceňuj, poznej“, jež tu Pavlica připomíná. Stejně jako to, co poznal už v útlém mládí a co nemizí: městské snobské nadšení vším jakoby spontánním a lidovým, jednou za čas sílící v periodických vlnách: „nekritický a z neznalosti vyplývající kult rustikálního světa, trochu módní a laciná exotika v domácím provedení“.
„Já jsem byl skutečně až posedlý hrát opravdu snad s každým,“ vystavuje si účet primáš, houslista a skladatel. Prostor pro vzájemné naslouchání se otevřel do šíře v televizním cyklu Sešli se...: pro Pavlicu znamenal satisfakci a mnoho vřelých setkání, byť televizní produkce dávala muzikantským partnerům na „očuchání“ a natáčení jen jeden den. Šťastnou spoluprací, která se zároveň mohla rozvinout v čase, bylo album Mys dobré naděje s jihoafrickým multiinstrumentalistou, spontánním i školeným hráčem Dizu Plaatjiesem. Z vyprávění je znát, jak podstatné jsou pro Jiřího Pavlicu lidské zážitky spojené s každým z projektů, viz průnik do černošských townshipů i osobní souznění s africkým přítelem.
Pavlica by bez svého velkého srdce nikdy nebyl tím, čím je: cítíme tu však i možný tvůrčí limit – sentiment, mimoumělecké ohledy, nechuť odrazit v díle svět i s jeho stinnou stranou. Rutovy repliky pak přicházejí jako jemná upozornění: ne vysloveně polemická, ale připomínající, že svět tvorby může být rozporuplnější.
Co v knize není? Delší než letmé zastavení si možná zasloužil projekt jednak populární, ale také vyvážený a zdárný: spolupráce Hradišťanu s Vlastou Redlem a skupinou AG Flek. Přemysl Rut přichází s konfrontujícím náhledem na básníka Jana Skácela, není ovšem typ, který by kriticky či podezřívavě zkoumal Pavlicovu hudbu. Rozlišení, co z Pavlicova početného a rozmanitého díla – od lidovek po symfonické Chvění – vyčnívá nad většinu, zůstává tedy mimo rámec Hovorů coby úkol pro každého posluchače zvlášť.
Tenhle knižní rozhovor přináší pohled, který jsme tu v poslední době neměli. Po mnoha interpretacích, chválách a odkazech zvenčí je tu pohled na „lidovou kulturu v pozdní době“ zevnitř, formovaný konkrétní zkušeností insidera. Ono se dobře medituje o duchu folkloru, oživeném po komunistickém zneužití skrze dnešní hledání lokálních kořenů, ale není nad to, když se vysloví ti, kdo to všechno žili, pili, hráli, mísili do rodinných vztahů a vlastní tvorbou proměňovali. Je nemotorné srovnávat čtení s muzikou, ale Pavlica tu patrně vydal o světě lidových inspirací stejně cenné svědectví, jaké představují ta lepší z jeho hudebních alb.

***

Přemysl Rut / Jiří Pavlica: Hovory nejen o hudbě

172 str., Vyšehrad 2011.

Mým největším traumatem bylo, že jsem chtěl pracovat, a současně jsem viděl, že svou prací podporuji, co vůbec nechci. Jiří Pavlica

Foto popis| Byl jsem až posedlý hrát s každým, říká hudebník Jiří Pavlica o svých experimentech s cizími muzikanty
Foto autor| FOTO ARCHIV LN – MIROSLAV RENDL

http://archiv.newton.cz/ln/2011/08/27/3b114dfc6f7371f598a7db31d697ddd5.asp



Zpět na knížku "Hovory nejen o hudbě".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook