Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Už je to za mnou  »  Už je to za mnou - Kondice, 20.5.2013

Už je to za mnou - Kondice, 20.5.2013

ZPOVĚĎ ANOREKTIČKY

20 let pod vládou nemoci

Ty ses nám ale zakulatila, konečně vypadáš jako pořádná ženská! Z jedné takové věty se anorexie nerozjede. Ale když stojíte nad propastí, dokáže vás popostrčit. Čtyřiatřicetiletá Michala Jendruchová se ze dna své nemoci dostala až po dvaceti letech. Jako jedna z mála vlastními silami. Ve své otevřené zpovědi popisuje, jaký vliv má na rozvoj choroby rodina, ale i blízké či vzdálené okolí. A také že už se SNAD uzdravila.

 

Lékaři mají tu zkušenost, že anorexií trpí nejčastěji perfekcionistické holčičky, které chtějí mít všechno pod kontrolou. A také ty, které odmítají dospět. To byl z velké části i můj případ. Rodiče mě milovali a já je, ale bylo toho přespříliš. Dospěla jsem tak až dlouho po třicítce. V době, kdy se z mého úspěchu už nemohou radovat.

 

Láska někdy dusí

 

Když se řekne dětství, první, na co si vzpomenu, je láska. Vybaví se mi, jak s námi táta blbnul, vymýšlel legrácky, jezdili jsme na výlety, mamka se mnou pekla a vždycky mi poskytla svou náruč. Ovšem ta náruč mě držela i v době, kdy jsem z ní potřebovala vyletět. Stále jsem byla ta malá holčička. Pravděpodobně k tomu přispělo i to, že jsem vždycky vypadala o dost mladší, a tak se mnou okolí jako s malou zacházelo.

 

Budu po babičce?

 

Když jsem přišla do puberty, tělo se začalo zakulacovat, rostly mi boky, prsa… To ‚holčičku‘ překvapilo. Měla jsem před očima svou poměrně kulatou maminku a taky obě babičky, výtečné to kuchařky a cukrářky, obě hodně při těle. Právě díky nim se u nás stoly prohýbaly zejména pod záplavou zákusků, dortíků a jiných sladkostí. Začalo mi připadat, že jdu v jejich šlépějích: miluju sladké a zakulacuju se. Vylekala jsem se.

 

Za první shozená kila mě pochválili

 

A tak jsem ve svých třinácti letech, kdy se ze mě fyzicky stala žena, měla zaděláno na problém. Tehdy jsem si v kuchařské knize našla svou první dietu. A začala běhat. Později se z pohybu stala posedlost. Využívala jsem každé příležitosti a dělala dřepy, sklapovačky, běhala kolem domu, chodila na dlouhé procházky se psem. Povedlo se mi zhubnout tři kila a byla jsem šťastná. Vždyť jsem to zvládla! Tu radost si pamatuju dodneška.

Není divu, že se mi hubnutí zalíbilo. Na podzim roku 1992 jsem vážila 40 kg (při mé výšce 151 cm to celkem šlo), o půl roku později ale už o sedm méně. Za první dvě shozená kila mě rodiče pochválili, jak mi to sluší. Teď už prosili, hrozili, vyčítali. Pokaždé, když mě mamka donutila něco sníst, měla jsem pocit, že mě jídlo trhá na kusy a já se musím všech těch kalorií zbavit. Vnitřní pnutí bylo tak silné, že by mě nikdo nebyl zastavil, když jsem zběsilým tempem obcházela kolem našeho bloku. Taky jsem se zamykala v pokoji a cvičila: sto padesát dřepů s výskokem, pak třeba sedm stovek sklapovaček. Páteř na hubeném těle jsem měla rozedranou do krve. I přes bolest jsem cvičila do naprostého vyčerpání. Nemohla jsem si pomoct.

 

Po půlroce hladu talíř svíčkové

 

Když mi bylo čtrnáct, vážila jsem jednatřicet kilo. Bylo mi zle. Snila jsem o hodech, ale nedokázala jsem do sebe nic dostat. Pusu bych si vypláchla snad i jarem, kdyby mi do ní někdo dal něco tučného. Ten rozhodující den si pamatuju. Bylo jaro, teplo, ale já byla promodralá zimou. Máma mě vzala k lékařce a ta nekompromisně rozhodla, že musím do nemocnice. Neuvěřila, že začnu sama jíst. Po půlroce hladovění mě jako první jídlo v nemocnici čekal velký talíř svíčkové se čtyřmi knedlíky. Snědla jsem ho a pochutnala si. Ještě teď vzpomínám na tu slast, která se v těle rozlije, když člověk sní něco, co si dlouho odpíral. Poslušně jsem jedla dál. Věděla jsem, že dřív, než se dostanu na svých původních čtyřicet kilo, mě domů nepustí. Ale už jsem měla plán. Teď budu poslouchat, ale doma zase přestanu jíst. Tak moc mě anorexie ovládala.

Dopadlo to tak, že zatímco po návratu z léčebny, kde jsem přibrala na 40,3 kilo, mi pyšní rodiče vyndavali věci z auta, já už zběsile ve svém pokoji cvičila sklapovačky. V novém těle se mi nelíbilo, připadala jsem si neforemná. A ostatní mi nepřidali: „Ty jsi přibrala, viď?“ To nejhorší pro anorektičku! Tak jsem začala opět nenápadně, plíživě hubnout.

 

Věčný strach z odhalení

 

V hlavě jsem měla kalorické tabulky. Ubírala jsem porce, jídlo jsem schovávala. A vězte, že anorektičky jsou ve svých skrýších velice vynalézavé. Žila jsem však v permanentním strachu z odhalení. Že se přijde na ty sklenice ve skříních, do kterých jsem v nestřežené chvíli jídlo schovala. Že poznají, že střídku chleba rozpouštím v záchodě, protože jsem schopná pozřít jenom chlebové kůrky. Celé dospívání jsem se vlastně bála. Jídla, lidí kolem mě, ale hlavně SAMA SEBE.

 

Největší omyl

 

Slýchala jsem od cizích: „Dal bych jí na zadek a byla by zdravá!“ To je největší omyl těch,kteří netuší o anorexii absolutně nic. Je to nemoc, která vás požírá zevnitř. Vysává veškerou energii a ničí tělo i duši. Nedostanete ji ze dne na den jako chřipku. Plíživě si hledá cestičky, jak ovládnout celého člověka. A ten dlouho vůbec netuší, co se s ním doopravdy děje.

 

Nejtěžší boj

 

Ten přišel po třicítce. Ve svých dvaatřiceti jsem vážila dvaatřicet kilo. A slábla jsem. Ubývala energie a optimismus, zato přibývalo nehezkých poznámek na můj zjev. Trpěla jsem únavovými zlomeninami, které jsem si způsobovala při cvičení nebo běžné práci na zahradě. A cvičení mi navíc už nepřinášelo radost, na kterou jsem byla zvyklá předtím. Teď už jsem věděla, že chci s anorexií skončit. Ale nevěděla jak. Ještě jsem nedokázala převzít zodpovědnost. V anorexii jsem stále měla svou jistotu. Bratr se mi později svěřil, že v této fázi se začal smiřovat s tím, že nepřežiju.

 

Stihnu přibrat dřív, než umřu?

 

Právě v té době jsem sebrala veškeré síly, které mi zbyly. Překonala jsem sama sebe. Teprve, když se člověk chce uzdravit kvůli sobě, a ne kvůli druhým, tak to dokáže. Krůček po krůčku jsem se učila jíst nová a nová jídla a zvykat si na každé nově nabyté deko. Věděla jsem, že musím začít nabírat postupně. Myšlení anorektičky je totiž takové. Když ručička na váze ukáže o půl kila víc, spustí se v hlavě alarm. A automaticky si sníží porce. Takže zhubne ještě víc. Je to kolotoč. Já jsem musela začít nabírat tak, abych si na novou váhu postupně zvykala. Bratr se bál, že tempo bude nedostatečné a že umřu dřív, než se dostanu na zdravou váhu. Oprávněně. Cítila jsem jasně, že tělo už nemá rezervy. Srdce mi bušilo nepravidelně a někdy jsem při chůzi cítila, že když jen nepatrně zrychlím, umřu. Zvládla jsem dobře jíst třeba jeden den, pak už to zase nešlo. Ale počty těch ‚dobrých‘ dnů se stále zvyšovaly.

 

Jak jsem vyhrála

 

Nakonec se mi moje ‚obalování‘ zalíbilo. Bylo příjemné, že když si sednu, neposadím se na kosti, ale na svaly. A že ty svaly už nejsou jen jakési napjaté nitky. Zároveň mi došlo, že celý svůj dosavadní život jsem se snažila naplnit něčí představy. Ale to nešlo, nejde a nepůjde. Uvnitř jsem jiná, než se ode mě celý život čekalo. A tohle mě stálo dvacet let života s anorexií.

 

Že by happyend?

 

Z toho všeho bolavého trápení jsem se vypsala. Před rokem jsem sedla k počítači a tři měsíce od něj téměř neodešla. Ve dne i v noci jsem se vypisovala z bolesti a za tři měsíce byla na světě kniha, kterou nyní vydalo nakladatelství Vyšehrad. A byla bych šťastná, kdyby vnesla trochu světla do života všem, kteří anorexií trpí. Že z této nemoci JE cesta ven. A kdyby pomohla jejich rodině, která často vůbec netuší, jak se má k nemocným chovat. Rodině, která za problémy anorektiček bohužel často stojí…

 

***

 

KDYŽ MI BYLO ČTRNÁCT, VÁŽILA JSEM JEDNATŘICET KILO. SNILA JSEM O HODECH, ALE PUSU BYCH SI VYPLÁCHLA JAREM, KDYBY MI DO NÍ DAL NĚKDO NĚCO TUČNÉHO.

 

Sonda do myšlení anorektičky

 

Anorektičky jsou velmi soutěživé. Mnohdy rády chystávají jídlo ostatním, ale samy velmi pečlivě hlídají, aby si vzaly co nejméně. Nesnesly by, aby někdo jedl ještě méně než ony. Potřebují mít ze sebe pocit, že ony si dokážou odepřít nejvíc. U sportování je to naopak – tam zase nesnesou, aby uběhly méně než lidé kolem. To raději vypustí duši. Když si vezmou do hlavy, že některou potravinu nemohou ani za nic strčit do pusy, je to dogma, přes které nejede vlak. Stejně tak jsou posedlé gramáží: potraviny odvažují a dovolí si jen jejich přesné množství, například 100 g. Nikdo je nepřesvědčí, aby snědly více, než je jejich norma. Jedí velmi stereotypně – na každý den v týdnu mají určené konkrétní jídlo. Tím, co snědí, se náležitě chlubí. Takže když si dají kousek sladkosti, ví o tom všichni jejich známí a celá rodina. Neví už, že po zbytek dne hladověly. „SEDLA JSEM K POČÍTAČI A TŘI MĚSÍCE OD NĚJ TÉMĚŘ NEVSTALA. ZE VŠEHO SVÉHO TRÁPENÍ JSEM SE VYPSALA. . .“

 

Už je to za mnou

 

Michala Jendruchová napsala útlou knížku jako součást své terapie. Otevřeně v ní popisuje anorektické myšlení, proto je kniha velmi vhodná zejména pro příbuzné nemocných. Může jim poskytnout vodítko, jak s dotyčnými komunikovat, aby nepůsobili další škody. Kromě deníkových záznamů autorky obsahuje také výpovědi příbuzných, kamarádek a lékařů. Knihu vydal Vyšehrad.

 

Co Michale řekla lékařka MUDr. Veronika Cardová „Když jsem vás poprvé uviděla, myslela jsem si, že máte rakovinu. Vychrtlá, s velkou boulí pod bradou. Lekla jsem se vás. Dávala jsem vám desetiprocentní šanci na uzdravení. Nevěřila jsem, že to zvládnete. Váš BMI byl tak strašný, že kdybyste se sebou něco neudělala, dávala jsem vám půl roku, rok života. Za dobu mojí dvacetileté kariéry jste teprve druhý člověk, který se z tak nebezpečné podváhy dostal sám.“

 

Foto popis| Takto vypadá Michala dnes. Nabrala 12 kilogramů, změnila myšlení a má radost ze života. I jídla.

Foto popis| Michala v roce 2010, kdy vážila jen 31 kilo

Foto autor| Foto: Natálie Benšová, make-up: Tereza Dvořáková

 

O autorovi| NA MOTIVY KNIHY MICHALY JENDRUCHOVÉ NAPSALA LUCIE FRYDECKÁ, ANNA CHALOUPKOVÁ



Zpět na knížku "Už je to za mnou".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook