Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Ugaritské náboženské texty  »  Ugaritské náboženské texty/ Kanaanské mýty, legendy, žalmy, liturgie, věštby a zaříkávání - Teologie

Ugaritské náboženské texty/ Kanaanské mýty, legendy, žalmy, liturgie, věštby a zaříkávání - Teologie

Ondřej Stehlík, Ugarítské náboženské texty: Kanaanské mýty, legendy, žalmy, liturgie, věštby a zaříkávání pozdní doby bronzové, Vyšehrad, Praha 2003, 392 s. Písemnictví, které se v průběhu minulého století podařilo během četných etap výzkumu syrské lokality Rás Samra (původní Ugarit) objevit francouzské misi, se z vlastnictví hrstky specializovaných orientalistů již dávno stalo obecným majetkem všech badatelů, kteří při své práci přicházejí do styku s reáliemi starověkého Předního východu: archeologů, historiků, srovnávacích jazykovědců, religionistů apod. Zejména však od samého počátku prací v této lokalitě (r. 1929) zaujalo pozornost biblistů zabývajících se studiem dobového pozadí Starého zákona. Právem: nález textů, které zde byly ve 14.-12. st. př. Kr. zaznamenány, zcela proměnil dosavadní obraz kultury a náboženství Syropalestiny před vznikem Izraele. A kupříkladu až do-dnes odborníci prakticky nemají k dispozici z této oblasti Levanty jiné původní mýty a modlitby než právě z ugaritských archívů. Ondřej Stehlík, absolvent a doktor Evangelické teologické fakulty v Praze, se tedy publikováním své práce chvályhodně pokusil zaplnit povážlivou mezeru, která v české odborné diskusi zela mnohá desetiletí a představit čtenářské obci ugaritské texty náboženské povahy jako celek. To je bezesporu odvážný počin, neboť v našich podmínkách mohl navázat jen na nemnoho dílčích studií Miloše Biče, Jana Hellera a Stanislava Segerta, pomineme-li průkopnickou, avšak dnes již neúnosně zastaralou monografii Františka Kotalíka Ras Samra — Ugarit. Studie o výzznamu a vztazích Ugaritu k prostředí a knihám starozákonním (Praha 1955). Kniha je složena ze dvou nestejně dlouhých částí. Jednak z prolegomenálního pojedná-ní, které má čtenáře uvést do problematiky ugaritologických studií, zejména s ohledem na otázky spojené s rekonstrukcí místní náboženské kultury (s. 17-74). Těžiště práce představu-je v druhé řadě překlad většiny dochovaných literárních i neliterárních náboženských textů objevených v Rás Samra (případně v nedalekém Rás Ibn Hání), které byly redigovány v ugaritštině a zaznamenány místním typem klínopisu (s. 75-359). Ostatní dokumenty vztahující se k náboženství, zapsané jinými jazyky ve slabičném klínopisu mezopotámské provenience či pomocí egyptských hieroglyfů, jsou uvážlivě ponechány stranou. Tím je pozornost soustředěna na z etnického i dějinně-náboženského hlediska relativně dobře vymezitelnou oblast. Překlady doprovází poznámkový aparát, který má čtenáři průběžně poskytovat zejména filologický a paleografický komentář nejasností v textech, méně často pak i vysvětlení interpretačního charakteru. Knihu uzavírá rejstřík biblických citací (s. 385-389) a rozsáhlá, tematicky utříděná bibliografie (s. 361-384) k úvodní části a jednotlivým přeloženým textům. Z nepochopitelných důvodů nezahrnuje literaturu k posledním osmi přeloženým dokumentům. Jde o opomenutí autora, redakční lapsus či chybu tiskovou? Pořadí převodů jednotlivých látek věrně kopíruje sled ustálený během posledního čtvrtstoletí editory kritického vydání originálních textů v transliteraci (Die keilalphabetischen Texte aus Ugarit - tzv. KTU). Na tuto skutečnost, která není běžná ani ve světovém měřítku, ovšem autor v celé knize nikde neupozorňuje, takže na první pohled může struktura hlavní stati budit rozpaky. Z čtenářského hlediska by jistě bylo přehlednější členění přeložených textů podle žánrových (případně subžánrových) kritérií. K výběru vlastních písemností Ize poznamenat, že monografie zahrnuje převody všech překládaných a překladatelných látek mytické povahy, hymnů a tzv. myticko-rituálních textů. Podstatně selektivněji bylo pojato zařazení těch tabulek, které představují bud měsiční liturgická ordines nebo scénáře větších kultických slavností. Autor do své práce začlenil pouze reprezentativní ukázky nejdůležitějších z nich. Právem: atraktivnost těchto monotónních a mnohdy zkratkovitých výčtů obětí je pro širší veřejnost nesporně menší v porovnání s látkami literárními. Ze stylistického hlediska zvolil Stehlík při převodu speci-fickou a zároveň velice problematickou strategii: povětšinou se v něm zračí snaha o pokud možno největší „doslovnost". Ta si však vyžádala vysokou daň v podobě tisícerých jazykových krkolomností, překračováním syntaktických pravidel počínaje a lexikálními patvary konče. Tato volba sice má své precedenty i v ugaritologii (podobně postupuje tzv. německá škola či S. Segert) a jistě ji v první řadě motivoval záměr věrně vystihnout přesnou či pravděpodobnou sémantickou hodnotu originálu a nepřibližovat dané látky modernímu čtenáři vlastní interpretací za každou cenu. Nicméně okřídlené úsloví, které praví, že „každý překlad je zároveň výklad", je v případě převodů uga-ritských textů do novodobých jazyků snad ještě přiléhavější ne6 obvykle. K jejich vyhotovení totiž nestačí standardní filologická výbava srovnatelná s vědomostmi hebraistů či latiníků. Ugaritština je starověký jazyk, jehož soudobá znalost je v neustálém vývoji. S pokračujícími objevy nových tabulek je vždy znovu nutné doplnit či zrevidovat tu menší, tu větší část stávajících gramatik a slovníků jak na základé interní rekonstrukce, tak za přispění srovnávací Hngvistiky a nefilologických faktorů. Z toho vyplývá, že každý překladatel z tohoto jazyka musí být obdařen především schopností vyhodnocovat pravděpodobnost nabízejících se řešení, a tudíž od první chvíle interpretovat. A nejinak postupoval i Stehlík, o čemž na první pohled vypovídá již přebujelý poznámkový aparát k hlavní stati a explicitně též několik slov v úvodu (s. 46). Proto marnou snahou o „doslovnost", již může docenit pouze ugaritolog, většinou celkové srozumitelnosti svých převodů spíše uškodil. Z literárních textů se díky ní navíc mnohdy zcela vytratila původní poetičnost originálu, který byl sepsán v podobě básní či zpěvů. Nabídnout překlad látek, o jejichž původním zkomponování v řeči vázané se čtenář dozví pouze z prolegomenální poznámky (s. 44-46), je přinejmenším poněkud neobvyklé. Z výše uvedeného je zřejmé, že ohledně vlastní filologické exaktnosti publikovaných převodů většinou nelze jednoznačně říci: „Tuto pasáž autor přeložil správně" zatímco „onu mylně". Znalost jazyka mu dozajista nechybí. Pouze v případě sporných výrazů a slovních spojení, kdy se musel Stehlík rozhodnout pro tu variantu četby a výkladu, která je podle jeho názoru nejvíce relevantní, je možné jeho volbu zpochybňovat, neboť se mnohokrát uchýlil k některému z okrajových řešení - na což však čtenář není vždy upozorněn. Za zmínku dále stojí některé výhrady srozumitelné i tomu, kdo není obeznámen se zákoutími ugaritologických polemik a problémů. V první řadě se v knize vyskytuje několik drobnějších nepřesností v historických reáliích: kupříkladu tvrzení o nejstarším dokladu existence Ugaritu v eblajských písemných pramenech z poloviny 3. tis. př. Kr. je sporné (s. 21). Dále zarazí nepřítomnost reflexe některých nejnovějších poznatků: kupříkladu překlad #71/1.148 nebere v úvahu rekonstrukci textu, kterou umožnily tabulky objevené r. 1992 (s. 347-350). Zcela nezvyklý je způsob transliterace spojený dokonce i s několika nespornými chybami, resp. překlepy, které však mohou být zavádějící: kupříkladu v komentáři k tabulce KTU 1.133 je nesprávně uvedeno btlt, „panna", „dívka" namísto správného brlt, „hrdlo", „dech" (s. 344, pozn. č. 2). Za závažnější Ize ovšem považovat nékteré nesrovnalosti v autorových vývodech religionistické povahy. Kupříklau ugaritská věštebná tradice je v úvodu pojímána jako součást magie (s. 73), ačkoli je zřejmé, že zde - stejně jako na celém starověkém Předním vychodě - byla v předbiblických dobách vnímána jako jedno z privilegovaných odvětví tehdejší vědy. Podobně heroické mýty (eposy) autor klasifikuje jako „lidová vyprávění", resp. „legendy" (s. 70-71), přestože v nich stěžejní roli hrají motivy spojené s tzv. královskou ideologií a nepřímo tak odhalují jejich Sitz im Leben ve dvorském prostředí. V poznámkovém aparátu k překládaným textům pak autor předkládá jako jistá fakta některá tvrzení, jimž se zdaleka nedostalo konsensu v odborné diskusi. Příkladem budiž spekulace o tzv. předmanželské obřízce (s. 253, pozn. 15 a s. 262, pozn. č. 20), kterou nelze ve starověku fakticky doložit ani pro Ugarit, ani pro jiné syropalestinské lokality. Zdaleka nejproblematičtějším aspektem knihy je potom skutečnost, že nepředstavuje ani vědeckou studii (chybí jí explicitní shrnutí dosavadní diskuse, citace sekundární literatury, překladové varianty nejsou uváděny ve všech sporných případech podobně jako argumenty pro zvolené řešení atd.), ani práci popularizačního charakteru (poznámkový aparát mnohdy rozsahem převládá nad vlastním převodem, v odkazech se vyskytují výrazy zaznamenané hebrejským kvadrátním písmem a občas i ugaritskými klínopisnými znaky atd.). Komu ji tedy autor a potažmo nakladatel určil? Navíc zůstává otázkou, zda většina filologických a paleografických poznámek neztrácí v případě, kdy text nedoprovází paralelní znění ugaritského originálu, smysl. Vždyť majitelé kritického vydání písemností z Rás Samra se u nás dají spočítat na prstech u rukou a nahlédnout do něj lze pouze v jediné knihovně v celé republice! Zvláště při prezentování civilizací a náboženských kultur současnému člověku časově i místně vzdálených, bezesporu exotických a do značné míry nedostatečně probádaných je třeba si uchovat smysl pro proporce. Proto lze na závěr konstatovat, že autor se svého ambiciózního úkolu, jemuž se věnoval přes deset let od doby svého postgraduálního studia, zhostil způsobem, který vyvolává dvojaké pocity. Jeho knize nelze upřít hodnotu prvopřekladu, upřímný zájem o danou problematiku a obeznámenost alespoň s určitou její částí. Rozpoznat, jak přesně je tato část obsáhlá, přitom znemožňuje její žánrová nevyhraněnost (zejména absence přesných odkazů na sekundární literaturu). Avšak volba problematických výrazových prostředků, upřed upřednostňování z hlediska ugaritologie marginálních četeb filologicky sporných pasáží stejně jako zjevná záliba v interpretačních anomáliích svědčí o tom, že autor nedocenil potřebu předložit čtenáři dílo po všech stránkách vyvážené. Dalibor Antalík, Teologie a společnost č. 5/2004

Zpět na knížku "Ugaritské náboženské texty".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook