Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Umlčené hlasy / Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák - Lidové noviny

Umlčené hlasy / Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák - Lidové noviny

 

Válka očima dětí

Lidové noviny | 11.7.2008 | : Letní relax | : 1

Slavný Deník Anne Frankové není zdaleka jediným autentickým líčením válečných událostí v podání dítěte. Kniha Umlčené hlasy přináší hned několik dětských deníků - od 1. světové války po Irák.

Piete Kuhrová se narodila v roce 1902. Její matka vedla v Berlíně malou pěveckou školu, což jí zabíralo většinu času, a tak malá Piete trávila dětství u babičky v nedalekém Schneidemühlu. K tomu, aby si zapisovala do deníku události první světové války, ji vybídla matka...
Jmenuji se Piete. Nepovím, jak se jmenuji doopravdy, protože je to nesmírně hloupé jméno. Ale ano, povím to: jmenuji se Elfriede, Frída. (Frída - to je skutečně děsné!) Můj bratr se jmenuje Willi-Günther a jemu patnáct let. Mně je dvanáct. Bydlíme s babičkou ve Schneidemühlu v provincii Poznaň. Naše maminka vede v Berlíně hudební školu, „vyšší školu hudby a dramatu“. Často nás navštěvuje. To je pokaždé báječné.
Dnes je 1. srpna roku 1914. Je veliké horko. 25. července začali sklízet žito, už je zralé doběla. Když jsem dnešního večera šla kolem žitného pole, utrhla jsem si tři klasy a doma jsem si je připínáčkem připevnila nad postel.
Ode dneška je Německo ve válce. Maminka mi poradila, abych si o válce psala deník; myslí si, že to pro mne bude zajímavé čtení, až vyrostu. To má dozajista pravdu. Až mi bude padesát nebo šedesát let, jistě mi bude připadat zvláštní, co jsem psala jako dítě. Ale bude to všechno pravda, neboť do deníku se nesmí psát lži.
Začali s tím Srbové. 28. června byl u nich na návštěvě korunní princ František Ferdinand se ženou Sofií. Královský pár právě projížděl městem jménem Sarajevo, a když jeli kolem jásajících davů a mávali jim, kdosi na ně ze zálohy vystřelil. Nikdo neví, kdo to spáchal. V novinách píší, že celé RakouskoUhersko je vzhůru nohama. Ve Vídni sepsali ultimátum a poslali jej Srbům, ale ti ho odmítli. Všichni říkají, že Srbové si válku přejí, aby si vydobyli nezávislost, a Rusko že jim bude ku pomoci. Jednou jsem se v Kolbergu seznámila s jistým ruským studentem, Nikolajem Kedrinem; můj bratr Willi-Günther si jej velmi oblíbil. Ale i on bude spoluzodpovědný za to střílení. Zeptala jsem se Williho, zda si to umí představit -na chvíli se zamyslel, a pak pravil, že ne.
V Rakousku-Uhersku, Německu, Srbsku, Rusku a Francii je mobilizace. Neumíme si vůbec představit, jaká ta válka vlastně bude. Na všech domech ve městě jsou vlajky, jako kdyby se tu konala nějaká slavnost. Ty vlajky jsou černé, bílé a rudé.
2. srpna 1914 Nyní musím popsat naše město Schneidemühl. Žije v něm 25 000 obyvatel a jsou v něm tři evangelické kostely, jeden luteránský, jeden katolický a jeden židovský, a je tu několik mostů. Také tu máme velké množství náměstí se starými stromy. Největší náměstí se jmenuje Neue Markt, menší se jmenuje Wilhelmsplatz, a pak ještě Alte Markt. Naše řeka se jmenuje Kudov; místo, kde je nejužší, se jmenuje Zgordalina. To je polské jméno. Z toho je jasně patrné, že tu žijí i Poláci -vlastně jich tu žije veliká spousta. Sezonní dělníci, kteří k nám přicházejí pracovat na pole, jsou téměř všichni Poláci.
Kudov je malá říčka s mnoha víry a bystřinami; je mělká a je v ní spousta rostlin, jež vypadají jako modrozelené vlasy. Plout se po ní nedá. Nejkrásnější je, když nad ní zapadá slunce, nebo za měsíčního svitu. Rozhodně o ní chci napsat nějaké básně - nebo se o to alespoň pokusit, to vím jistě.
Právě nyní je u nás na návštěvě mamá. Původně chtěla prázdniny strávit ve Švédsku, leč situace je nyní kritická, a tak přijela raději sem. Maminka je vysoká a štíhlá, má vlasy barvy bronzu a neobvykle se strojí. Také nosívá boty na vysokých podpatcích. Je to nejkrásnější dáma, kterou s bratrem známe. Dmeme se pýchou, když kráčíme vedle ní po ulici.
Dnes je neděle. Nemáme školu. Jakmile jsem se vzbudila, slyšela jsem, jak maminka s babičkou vzrušeně debatují na verandě. Snažila jsem se zaslechnout, o čem hovoří, ale Marie, naše služka, dělala takový hluk, že jsem jim nerozuměla. Zrovna vší silou drhla podlahu, již polila trochou mléka. Vyběhla jsem na verandu v noční košilce a zavolala jsem: „Co se stalo?“ Mamá, která právě pila kávu a jedla pečivo se šunkou, pravila: „V Berlíně dva Rusové vystřelili na našeho korunního prince. Prý je těžce raněn.“ Zcela mne to ohromilo. Babička pronesla: „Lidé toho napovídají - nemůžeš věřit všemu, co kde slyšíš.“ Proč by tomu ale člověk neměl věřit? Jestli nám Rusové vyhlásí válku, mohli též vystřelit na našeho korunního prince. To je přece zřejmé.
Když jsme se pak s babičkou ubíraly do kostela, zastavily jsme se u okna kanceláře, v níž se vydávaly noviny, a kolem něhož se tlačila veliká spousta lidí. Za sklem byl pověšen papír, na němž bylo modrou tužkou napsáno: Zprávy o útoku na život německého korunního prince jsou nepravdivé. Korunní princ je zcela zdráv. „Tak vidíš!“ pravila babička. V kostele sedělo a stálo velikánské množství lidí. Vzduch tam byl horký a těžký. Kněz pronášel velmi rozohněné kázání, hovořil o vznešenosti Německa a boji za spravedlnost. Velice jsem se zlobila, neboť je mi teprve dvanáct let a nejsem muž. K čemu je to dobré, být dítětem, když je válka? Dítě za války se nehodí k ničemu. Jedině vojáci jsou národu potřební. Většina mužů narukuje o své svobodné vůli.
Zpívali jsme „Bůh jest má pevnost“. Babička zpívala slabým hláskem, jenž se občas zatřásl...
Pokračování na straně II

Válka očima dětí
Dokončení ze strany I
3. srpna 1914 Ve škole nám páni učitelé říkali, že naší povinností jako správných vlastenců je přestat používat cizí slova. Zprvu jsem nevěděla, co mají na mysli, ale nyní již tomu rozumím - již nesmíme říkat „adieu“, neboť to je francouzsky, nýbrž musíme říkat „lebwohl“ nebo „auf Wiedersehen“ nebo třeba „Grüss Gott“. Už také nesmím mamince říkat „mamá“. Budu jí tedy říkat stále „maminko“. Zakoupili jsme si malou plechovou krabičku, do které budeme vkládat pět feniků pokaždé, když se spleteme. A za získané peníze nakoupíme pletací vlnu. Budeme muset pro vojáky uplést spoustu vlněných věcí.
Dnes jsem se našeho pana učitele přírodopisu zeptala: „Mám ten článek o káněti napsat do školního notesu?“ Pan učitel Schiffman ale odpověděl: „Rozhodli jsme se, že budeme používat jen náš krásný německý jazyk. Nebudeme říkati notes, ale,kladde‘.“
Soudila jsem, že si pan učitel dělá legraci, a rozesmála jsem se. On se ale rozzlobil. Já si ale nemohu pomoci, rozesměji se pokaždé, když někdo řekne „kladde“.
4. srpna 1914v noci. Jsem již v posteli, ale ještě musím něco napsat.
Ve Schneidemühlu má stanoviště 149. pěší pluk. Odsud budou vojáci vysláni na západní frontu. Dnes večer jsme zaslechli vzdálený zvuk bubnů, činelů a trumpet. „Vojenská kapela!“ vykřikla jsem. Ze všech sil jsme napínali uši, abychom ji lépe slyšeli. Hudbu bylo slyšet stále silněji a jasněji. Nyní už jsme slyšeli, že hrají pochod Hohenfriedberger. Už jsme nedokázali vydržet doma a vyběhli jsme na ulici. „Na nádraží!“ vykřikl Willi. Proběhli jsme dědečkovým tunelem (který vybudoval) a protlačili jsme se davem až na náměstí Droschkenplatz. Obloukové lampy byly rozžaté a listy kaštanů vypadaly v tom bílém světle jako papír. Vyšplhala jsem na kovový plot; odtamtud jsem měla báječný rozhled na všechny strany: po levé straně jsem spatřila žlutou budovu nádraží, na jejíchž čtyřech vížkách stály stráže s puškami přes rameno, před sebou nástupiště a za sebou náměstí, kde stáli lidé namačkáni jeden na druhého. Na třetím nástupišti stál zásobovací vlak, jenž byl plný rezervistů. Opírali se o otevřené dveře vagonů, mávajíce a smějíce se.
Slyšela jsem, jak Willi zvolal: „Už přicházejí! 149. regiment!“ Náš regiment pochodoval ulicí směrem k nádraží. Vojáci měli na sobě nové šedivé polní uniformy a šedivé špičaté helmy. Boty ale měli civilní! Rance na zádech měli tak plné, že se pod nimi téměř ztráceli. Na začátku šla vojenská kapela v plném lesku. Napínala jsem zrak, zda s nimi je i ten velký bílý chundelatý pes, který vždycky tahá jeden buben, ale nebyl tam. Bubeník udával rytmus paličkou ozdobenou rudými a stříbrnými střapci. Kapela zahrála „Když zahřmí volání jako hromu hlas“. Pak jsme slyšeli, jak vojáci zpívají „... pevně a jistě na břehu Rýna držíme stráž“, a všichni se ke zpěvu přidali a provolávali „Sláva!“...
6. srpna 1914 Kodaň: Dánsko vyhlásilo neutralitu.
Konstantinopol: Turci vyhlásili neutralitu.
Bern: Švýcarsko vyhlásilo neutralitu.
Bukurešť: Rumunsko vyhlásilo neutralitu. Přes naše nádraží neustále proudí další a další vojáci. Přijíždějí další a další vlaky. Jednou jsme napočítali v jediném vlaku padesát vagonů. Přijíždějí se zpěvem a odjíždějí se zpěvem. Dámy z Červeného kříže rozdávají vojákům kávu, citronádu a obložené chleby. A když vlak odjede z nádraží, jsou koše prázdné. Ale v našem domě čekají nové balíčky s potravinami, které lidé nosí, a já s naší služebnou Marií běháme tam a zpátky a přinášíme koš po koši. Jelikož je na nádraží velké horko, dala jsem si i trochu té kávy pro vojáky. Vypila jsem takový velký hrnek na jediné polknutí. Představovala jsem si, že jsem voják, o kterého je dobře postaráno, a byla jsem šťastná.
Na jednom vagonu bylo napsáno: „Vesele do Ruska! Pomáhá nám i Japonsko!“ Tak daleko ve skutečnosti ale ještě nejsme - Japonsko ještě nedalo na srozuměnou, ke které straně se připojí a bude-li vůbec ochotné do války vstoupit. Ještě před pár dny jsme si myslili, že nám po boku stane téměř celý svět. A jen pohleďte, jak to vypadá nyní!
Zaslechla jsem ještě jednu rýmovačku, která se mi líbila: Jeden Němec skolí Rusa, druhý Němec žabožrouta, Srbové, ti dostanou pěkně za vyučenou.
Ať je to Srb nebo Rus, nezbyde z něj celý kus.
Nade vše ráda bych šla s nimi! Nechci zůstat pozadu a být dítě! Je mi tolik líto vojáků a jejich koní!
7. srpna 1914 Povídá se, že v Rusku prý vypukl hladomor a že vzdorující obyvatelstvo musejí do války pohánět bičem. Pokud již nyní je v Rusku hladomor, znamená to, že válka brzy skončí. Snad by bylo i lepší, aby již skončila.
Na polích je tolik obilí, které potřebuje ruce, jež by je sklidily. Mobilizace povolala rolníky do zbraně právě v době žní. S Boží pomocí se ale snad obilí nezkazí, abychom měli v zimě co jíst. Starší děti z obecné školy se nabídly, že se sklizní pomohou. Osmnáct spolužáků z bratrovy třídy již bylo převedeno k práci na poli. Poprosila jsem maminku, aby mi také napsala lísteček, že mohu jít pomáhat při žních...
31. prosince 1914 Proč jen nejsem s vojáky?! Proč jen nejsem mrtvá?! Proč pro všechno na světě pořád vedu tento život?! Už dlouho se z něj vůbec netěším - nejdříve škola, poté válka. Nemohu si pomoci, musím to tak napsat. Ano, musím. Slyšíš mě, maminko? A ani to jinak psát nechci! Náš život tady je takovýto, a mám-li psát něco jiného, budou to lži. Nejraději už bych nepsala vůbec.

***

KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst Dětské válečné deníky Umlčené hlasy Vydalo: Nakladatelství Vyšehrad 288 stran, cena 248 Kč Zítra: Pěšky Evropou

 

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook