Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Umlčené hlasy / Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák - TVAR

Umlčené hlasy / Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák - TVAR

 

DĚTI POD PALBOU

1 / 1

Tvar | 30.10.2008 | rubrika: Recenze | strana: 20 | autor: Tomáš Kavka
Zlata Filipovićová, Melanie Challengerová: Umlčené hlasy. Dětské válečné deníky od 1. světové války po Irák Přeložila Alžběta Slavíková Hesounová Vyšehrad, Praha 2008 Autentické deníky jsou výborným prostředkem k poznání životních příběhů konkrétních lidí. Lze z nich zpravidla dobře vyčíst trápení i radosti osob a zároveň pochopit i dopad vnějších událostí na jejich život. V denících, které shromáždily autorky knihy Umlčené hlasy, je vnější pojící událostí příběhů válka. Ta zasáhla do života všech hrdinů knihy. V době, když se ocitli uvnitř válečné vřavy, se ještě řadili do skupiny teenagerů a v jejich hodnotovém světě, jak známo, mocenská politika nehraje zrovna primární roli. Navzdory svému nezájmu jsou ve sledu událostí nuceni se s jejími tragickými důsledky vyrovnávat a činí tak právě prostřednictvím svých deníků. Sešity pravidelných zápisků jako protiválečné poselství se kniha snaží přiblížit v časovém horizontu zhruba posledních sta let.
Není náhodou, že za jednu z nejsilnějších výpovědí o zločinech druhé světové války je považován deník Anny Frankové. Jeho letitý úspěch byl impulzem k sestavení knihy i pro Melanii Challengerovou a Zlatu Filipovićovou. Údajně se totiž obě setkaly právě v Annině amsterdamském Muzeu. Poté, poučeny ze svých vlastních literárních pokusů a po vzoru reálné Anny nebo fiktivního anglického školáka osmdesátých let Adriana Molea, vsadily na shromáždění výpovědí dětských hrdinů různých ozbrojených konfliktů, aby tak, slovy Waltera Benjamina a reprodukovanými Challengerovou, našly podstatu sociální funkce umění. Totiž, že nejlepší preventivní účinek před násilím je jeho zachycení v díle trvalé hodnoty, kterým mají autorkami setříděné a zkrácené deníky být.
A opravdu. Mezi čtrnácti příběhy, které knihu tvoří, je několik vysloveně dramatických a poutavých vyprávění, jež by vydala na samotnou publikaci. Kniha je strukturována chronologicky a hned první příběh zachycený v deníku Piete Kuhrové se k těm poutavým řadí. Ta válku jako dvanáctiletá roku 1914 vítala a své zemi, Německu, nabídla i služby v rámci svých možností, když nechala roztavit sbírku svých cínových vojáčků. Mladá Piete se z naivního a propagandou poznamenaného děvčátka proměňuje v citlivou ženu. Snad i vlastní tvorba záznamů z konfliktu jí napomohla nepodlehnout nacistickému vábení o nějakých dvacet let později, jak dokládá doslov k jejímu příběhu.
Dalším konfliktem, který kniha v chronologickém sledu zachycuje, je ten kvantitativně nejtragičtější, který přinesla druhá světová válka. I proto je mu dáno nejvíce prostoru. Autorky jej rozčlenily podle teritorií, ze kterých přináší deníkové příběhy a z nichž ještě oddělily dva, zaznamenávající zážitek holocaustu. Poutavý je hned první příběh mladé Moskvanky Niny, které se „velké“ dějiny dotkly hned dvakrát. Dívenka krom svých citových zmatení v milostném trojúhelníku řeší jak mizející osoby v jejím okruhu v důsledku stalinských předválečných čistek včetně svého otce, tak následně svůj podíl na nutné obraně své země před nacisty. Nina padla při obraně Moskvy ve věku dvaceti let. Další deníky z celosvětového konfliktu přináší smutky a stesky rakouské židovské dívenky adoptované anglickou rodinou, jež se přes vědomí svého štěstí cítí ve své nové vlasti jako ve vězení, či osudy Japonci vězněné rodiny anglického důstojníka ze Singapuru očima jeho dcery. Zvláštní kapitolu představuje deník psaný nadvakrát. Poté, co v africké pouštní válce ztratí novozélandský vojín svůj válečný deník, začne do něj psát jeho vrstevník z německého wehrmachtu, aby potomky jeho původního vlastníka po mnoha desítkách let vyhledal.
V prvním z výše zmíněných svědectví o holocaustu je vypravěčem chlapec z Vilniuského ghetta. Jeho příběh reprezentuje „židovskou válečnou každodennost“ i s jejím hořkým koncem. Druhý, literárně vděčnější a podobný tomu Anny Frankové, vypráví o ukrývající se rodině. Ovšem, na rozdíl od příběhu amsterdamské Židovky, je se šťastným koncem. Clara Schwarzová se skrývala s celou rodinou před nacistickou zvůlí ve sklepě polského maloměsta více než dva roky. Její příběh není natolik intimní jako zápisky Anny, nicméně výstižně navozuje atmosféru strachu, která skrývající se Židy i jejich ochránce po celou válku ovládala. Pro dějiny byl deník Schwarzové snad ještě významnější než ten Annin. Na jeho základě byla rodina, která Schwarzovy po dva roky ukrývala, zbavena obvinění z kolaborace a vyhnula se trestu smrti.
Příběhy konfliktů poválečného světa otevírá netradiční deník jako svědectví o proměnách chlapce v muže na pozadí drsného světa „armády v akci“, Američana Eda Blanca, který dobrovolně narukoval do armády válčící ve Vietnamu. Ve sledu událostí, od fajn pocitu pramenícího z uniformy s leteckými nášivkami do džungle přes radosti z opíjení se a prošustrovávání spousty peněz v bordelech až po návrat domů, kde mu odmítli nalít pivo kvůli jeho nezletilosti, je poukázáno na proměnu hodnot, které zapříčiňují nejistota a blízkost smrti u obyčejných vojáků válečného pole.
Poslední čtyři příběhy by se daly zařadit do kategorie záznamů ze soudobých dějin. Asi nejvyšších kvalit z nich dosahuje sarajevský deník Zlaty Filipovićové. Ta si svůj deníček podobně jako Anna Franková personifikovala; její „Mimmy“ popisující dva roky válkou strádající Sarajevo, vznikal od Zlatiných dvanácti let a po svém zveřejnění v polovině 90. let se stal celosvětovým bestsellerem. Právě tato skutečnost nejspíše inspirovala autorky, aby do díla zařadily působivé výpovědi i o dalších současných konfliktech. Poslední deníky představují dva pohledy na blízkovýchodní izraelskopalestinský konflikt a nakonec i nejistotu každodennosti následující americkou invazí do Iráku.
Co je na knize třeba opravdu ocenit, je výtečné vystihnutí podobnosti negativního obrazu válečného konfliktu, které při srovnání z jednotlivých příběhů vyplývá. Zřetelné poselství nesmyslné válečné mašinerie může někomu připadat až přehnaně tendenční a cílené. O to však autorkám šlo. Svědectví statistů v týlu, prostých obyvatel válkou postižených oblastí, jsou obecně silným protiargumentem tragického vyústění politických rozepří nebo radikálních plánů proměňovat společenské poměry. Dětská vyprávění je ještě umocňují. Melanie Challengerová si je velice dobře vědoma této skutečnosti a píše, že své „pouhé přemítání a sebezpytování mladé dívky v době míru“ nikdy úspěšně nezveřejní. V jejích zážitcích se nezrcadlí světové události. Kniha vhodným způsobem popularizuje výklad dějin a je zajímavým a zřetelným protiválečným poselstvím.

 

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook