Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  V Mitfordu je nejlíp  »  V Mitfordu je nejlíp - TopVIP.cz_21.7.2015

V Mitfordu je nejlíp - TopVIP.cz_21.7.2015

http://www.topvip.cz/knihy/vychazi-jedenacty-svazek-kultovni-sagy-jan-karonove-v-mitfordu-je-nejlip

Vychází jedenáctý svazek kultovní ságy Jan Karonové V Mitfordu je nejlíp

 

Před jedenadvaceti lety americká spisovatelka Jan Karonová čtenářům poprvé představila půvabné městečko Mitford s místním farářem otcem Timem, který s pochopením a snahou pomoci sleduje starosti svých sousedů. Laskavý humoristický román U nás v Mitfordu se dočkal více než 80 vydání a tří nominací na cenu ABBY (American Booksellers Book of the Year Award). Jeho popularita přiměla autorku k dalším pokračováním. Všechny svazky, s ilustrací Adolfa Borna na obálce, u nás vydal Vyšehrad.

V Mitfordu je nejlip_MAKETA.indd
Otec Tim Kavanagh je pátým rokem v důchodu. Po náročném výletu do země svých irských předků se vrací zpátky do bezpečí Mitfordu, kde na něj a jeho ženu Cynthii čeká nejen pes Barnabáš a kočka Violeta, ale i všichni staří přátelé a známí. Ne všechno je ale tak poklidné a růžové, jak by se mohlo zdát. Hned po návratu Tima čeká nemilá zpráva: jeho dlouholetý přítel a rodinný lékař Hoppy Harper odchází pracovat do Jižního Súdánu. Timův adoptivní syn Dooley řeší dilema, zda začít budovat manželství, či kariéru uznávaného veterináře. Dooleyho bratr Sammy, stále zraněný tím, že ho opustila matka, naopak jako by chtěl vše kolem sebe zničit. A ani sympatická majitelka knihkupectví Hope Murphyová nemá na růžích ustláno…
Po několikaleté přestávce se čtenáři jistě rádi vrátí do onoho vlídného měs¬tečka, kde lidé mají svá trápení, ale kde se také vždy v pravou chvíli najde někdo, kdo je ochoten pomoci.

Jan Karonová – V Mitfordu je nejlíp
Z anglického originálu Somewhere Safe with Somebody Good, vydaného v roce 2014, přeložila Vlasta Hesounová
Obálku s použitím ilustrace Adolfa Borna navrhl Vladimír Verner
První vydání
Počet stran 432, cena: 398,- Kč

O autorce:
Americká autorka Jan Karonová se narodila v roce 1937 v Lenoiru v Severní Karolíně a vyrostla na farmě a podle vlastních slov to bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat; i když se jako mladá dívka nemohla dočkat, až bude moct odejít do Hollywoodu a New Yorku, je vděčná, že mohla vyrůstat v prostředí tak blahodárném pro kreativní myšlení. Vždycky chtěla být spisovatelkou a první román sepsala už v deseti letech. V osmnácti se stala recepční v reklamní agentuře a tak dlouho vnucovala své texty šéfovi agentury, až si všiml jejích schopností. Tak začalo čtyřicet úspěšných let Jan Karonové v reklamě, které jí vynesly i nejrůznější ocenění. Poté se odstěhovala do městečka Blowing Rock v Severní Karolíně, které se stalo předobrazem Mitfordu. Od té doby se věnuje pouze literatuře, a že rovněž úspěšně, o tom svědčí nejen mitfordská sága, ale i další řada románů s otcem Timem.

Ukázka:
Jeho pes ležel spokojeně a zcela netečně na podestě a hřál se ve skvrně slunečního světla.
Barnabáš zvedl hlavu a zamrkal.
Brzy budou muset Starého pána, jak mu říkali, přestěhovat dolů do pracovny, protože jejich dvanáctiletý kříženec bouviera s irským vlkodavem zvládá schody stále hůř. Timothy tento krok odkládal – bude to pro všechny znepokojivé,
i pro kočku jeho ženy Violetu.
Když se o svatební noci Cynthie nastěhovala do jeho postele, Barnabáš, vždy pamětliv toho, co se sluší a patří, se odebral do předsíně a zabral si tam nové teritorium. Když se později přestěhovali z fary do Cynthiina sousedního domku, začal znovu držet noční hlídku na podestě v prvním patře. Navzdory zhoršující se artritidě zadních noh si z ní udělal domovskou základnu a odmítal veškeré pohodlí, které se mu nabízelo v přízemí.
Že by tedy zorganizoval přesun dnes? Odnese dolů misku na vodu, psí pelech a deku a plyšového mývala, který dávno pozbyl výplně. Posadil se na bobek a poškrábal psa v drsném kožichu.
„Co si o tom myslíš, kamaráde?“
Barnabáš na něho upřel vážný pohled – ranní světlo zvýraznilo jantarové skvrnky v jeho tmavých očích.
Dneska to nemůže udělat. Dnes ne. Večer znovu podniknou tu namáhavou cestu dolů k misce s krmením, potom procházku k živému plotu a pak zase pomaloučku nahoru – každý schod znamená výzvu a nakonec malé vítězství. Tak tedy zítra.
Zůstal stát a snažil se soustředit na to, jak je odchod do penze drsný, i na to, jak a proč dosud pociťuje jeho dopad, až se mu z toho točí hlava. Už pět let uplynulo od chvíle, kdy přestal jako duchovní aktivně sloužit, ale i když se stále něčím zaměstnává, ten omračující pocit ztráty nebo újmy ho neopouští. Cynthie má pravdu. Jestli si nedá pozor, může se stát, že zapadne do křesla ve své pracovně a už ho nikdo nikdy nenajde. „Uchýliti se na nějaké místo,“ zněla definice odchodu na odpočinek ze šestnáctého století, „kde by se člověk mohl
v tichosti těšiti soukromí.“
Odchod na odpočinek samozřejmě nebyl jeho nápad – dlouho ho k němu nabádal lékař, ze zdravotních důvodů. Cynthie ho podpořila, a tak se nakonec podvolil.
Ale pokud šlo o odchod jeho doktora, Hoppy je přece fit jako čtyřicátník
a žádné zdravotní důvody nemá. Cožpak nejsou lékaři stejně jako duchovní povinováni běžet až do vysilujícího konce? Teprve potom si zaslouží vavřínový věnec. Jeho samotného donutila cukrovka, přepracování a stres opustit své ovečky v pětašedesáti, i když občas tu i onde ještě suploval na kazatelně.
Pamatoval se, jak to všechno tenkrát proběhlo. Když biskup farníkům oznámil, že po šestnácti letech pilného obdělávání jejich vinice odchází Tim Kavanagh na odpočinek, neušlo mu, kolik úst se údivem otevřelo jako otvor poštovní schránky u silnice. Slyšel, jak shromáždění prudce nabralo dech, zejména na evangelijní straně, a zdvořile zavlál dokonce jeden nebo dva kapesníčky. To koneckonců čekal.
Avšak po počátečním šoku přišlo něco nečekaného: znuděná netečnost.
Když se potom podávala káva, všichni se kolem něho shlukli, smáli se, poplácávali ho po zádech a přáli mu všechno nejlepší, a pak se rozprchli, jako když do nich střelí, domů k nedělní pečeni, a vůbec na nich nebylo znát, že je právě postihla neskonalá ztráta.
Kolik lidí se zhroutilo, jak se obával, nebo si to snad trochu provinile i přál? Kde byla dlouhá zarmoucená řada věřících na konci bohoslužby, jak to, že se mu aspoň jedna nebo dvě z jeho oveček nevrhly kolem krku a snad i s pláčem ho neprosily, aby ještě zvrátil to kruté rozhodnutí?
Leda ve snu. Bylo to prostě normální spánembohem, milej zlatej, a senzačně si to doma v teploučku a papučích užívej.
Nikdo ho neupozornil, že pak bude následovat něco úplně jiného. V patách lhostejnosti kráčel jejich hněv a rozmrzelost. Čiročirá uraženost způsobená jeho odchodem do penze se šířila po Hlavní ulici jako stepní požár – ano, i na to se pamatoval.
Celý repertoár „jak jste nám to mohl udělat“ – od bolestného pohledu a neochoty popřát mu dobrý den až po zcela rozvinuté spravedlivé pobouření. Byl přece jejich, náležel jim, byli na něho zvyklí, a teď aby si hledali někoho jiného, dočista neznámého, což nikdy není nic příjemného, a jen Pánbůh ví, na koho narazí.
A nebyli to jenom jeho farníci, ale i baptisti, presbyteriáni, metodisti, zkrátka každý druhý v městečku se cítil hanebně podveden. Připadal si jako zrádný generál Benedict Arnold, celé týdny se plížil kanály, než celá záležitost vychladla a lidé si ho opět oblíbili. Není divu, že duchovní v penzi často odmítají vycházet
z domu.

Foto: Nakladatelství Vyšehrad



Zpět na knížku "V Mitfordu je nejlíp".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook