Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Ve znamení meče  »  Ve znamení meče_HN-8.5.2016

Ve znamení meče_HN-8.5.2016

James Aitcheson: Ve znamení meče

http://art.ihned.cz/knihy/c1-65283600-james-aitcheson-ve-znameni-mece

reklama
 

Na tvář mi začaly dopadat první kapky deště tvrdé a chladné jako ocel. Tíha brnění mi drtila ramena a záda i zadek mě bolely. Vstávali jsme za rozbřesku a většinu dne jsme strávili v sedle. A teď už zalesněné vrchy znovu přikryla noc jako deka.

Stoupali jsme do kopce, ale kopyta našich koní byla na vlhké půdě sotva slyšet. Stezka, po které jsme jeli, byla úzká, z obou stran těsně lemovaná stromy a jen o málo širší než pěšina pro vysokou, a tak jsme postupovali za sebou. Větve bez listí se mi otíraly o ruku, některé jsem si musel odhrnovat z obličeje. Nad našimi hlavami se z mraků snažil vysvobodit úzký srpek měsíce a vrhal na nás chladné světlo. Pak se přivalila další mračna, déšť zhoustl a bubnoval
o zem. Přetáhl jsem si přes hlavu kápi pláště.

Tu noc nás bylo pět: všichni jsme sloužili našemu pánovi už několik let jako věrní rytíři jeho družiny. Všechny ty muže jsem dobře znal, po jejich boku jsem bojoval tolikrát, že by se mi to nechtělo ani počítat. Tihle muži byli i ve velké bitvě u Hæstinges a přežili ji.

A já jim velel. Já, Tancred z Dinantu.

Kniha

James Aitcheson

Ve znamení meče

2016, Vyšehrad, přeožila Petra Pachlová, 425 stran, 368 korun

Byl dvacátý osmý den měsíce ledna roku tisíc šedesát devět od vtělení našeho Pána. A tohle byla třetí zima od invaze, kdy jsme se prvně shromáždili na druhé straně Úzkého moře, nalodili se a za podzimního přílivu ho přepluli. Třetí zima poté, co vévoda Guillaume dovedl u Hæstinges naši armádu k vítězství nad křivopřísežníkem a uchvatitelem Haroldem, synem Godwina, a co byl přijat v kostele Westmynstre a korunován právoplatným králem Angličanů.

Teď jsme se nacházeli v Dunholmu, dál na severu, než se kdokoli z nás kdy ocitl; byli jsme v Northumbrii, jediné provincii anglického království, která se i po víc než dvou letech stále odmítala podrobit.

Ohlédl jsem se přes rameno, abych se ujistil, že nikdo nezaostává, a postupně jsem všechny přejel očima. V mých stopách jel Fulcher Fitz-Jean, mohutný muž se širokými rameny. Za ním Ivo de Sartilly, rytíř stejně rychlého meče jako jazyka, pak Gérard de Tillières, mlčenlivý, přesto vždy spolehlivý. A na samém konci řady, téměř se ztrácející ve stínu noci, se rýsovala vysoká, dlouhonohá postava Euda de Ryes, kterého jsem znal déle a věřil jsem mu víc než komukoli jinému v družině pana Roberta.

Pod plášti měli muži svěšená ramena. Všichni svírali kopí, jenže jejich špičky nemířily k nebi, aby je při útoku snadno stiskli v podpaží, ale byly sklopené dolů k zemi. Věděl jsem, že v takovou noc žádný z nich nechce být venku. Všichni by byli radši pod střechou u plápolajícího ohně se džbánem piva nebo vína, nebo by se se zbytkem armády připojili k drancování ve městě. Stejně jako já.

„Tancrede?“ zavolal Eudo.

Pomalu jsem otočil koně, abych se na něj podíval a zastavil ostatní rytíře. „Co je?“ zeptal jsem se.

„Pátráme od soumraku, a nikoho jsme neviděli. Jak dlouho zůstaneme venku?“

„Než nám zmrznou koule,“ zamumlal Fulcher.

Nevšímal jsem si ho. „Třeba do rozednění, jestli bude třeba,“ odpověděl jsem.

„Nepřijdou,“ prohlásil Eudo. „Northumbrijci jsou zbabělci. Ještě s námi nebojovali, a ani nebudou.“

Nebojovali, to byla pravda. Zvěsti o našem postupu nás zjevně předešly, protože všude, kam jsme severně od Eoferwicu vkročili, jsme našli jen opuštěné vesnice a farmy a prchající lidi ženoucí před sebou dobytek na sever do kopců a lesů. Když jsme předchozího večera těsně před západem slunce konečně dorazili do bran Dunholmu, našli jsme město úplně prázdné. Zůstal jen biskup a jeho sbor. Hlídali relikvie svého světce, svatého Cuthberta, které byly uloženy v kostele. Kněží tvrdili, že obyvatelé města uprchli do lesů.

Naše snadné vítězství přesto pana Roberta zneklidňovalo, a proto poslal nás pět, stejně jako další, abychom v okolí pátrali po stopách nepřátel.

„Budeme hledat dál,“ prohlásil jsem rozhodně. „Ať nám třeba zmrznou koule.“

Popravdě jsem si nemyslel, že bychom dnes v noci na někoho narazili, protože místní lidé předtím nikdy neviděli normanskou armádu. Přirozeně slyšeli o tom, jak jsme rozdrtili uchvatitele u Hæstinges, ale na vlastní oči to nemohli vidět. Nezažili sílu útoku jízdy, která nám tu bitvu vyhrála a od té doby i mnoho dalších. Ale teď jsme konečně dorazili v plné síle: zástup dvou tisíc mužů, kteří si přišli pro to, co podle práva patřilo králi. Viděli naše praporce, naše koně a naši zbroj blyštící se v nízkém zimním slunci a jistě pochopili, že postavit se nám je zcela beznadějné. A tak utekli a město nám nechali.

Alespoň tak mi to připadalo. Jenže bylo jedno, co jsem si myslel, protože mně rozhodování nepříslušelo. To náleželo našemu pánu Robertu de Commines, podle královského ediktu novému hraběti Northumbrie a muži pověřenému podrobením téhle vzpurné provincie. Eudo i ostatní to pochopitelně věděli, ale byli unavení a toužili jen po odpočinku. Na cestě už jsme byli velmi dlouho, uplynuly skoro dva týdny, co jsme odjeli z Lundene. Dva týdny, které jsme strávili jízdou a pochodem neznámou krajinou přes bažiny a nekonečné kopce, v dešti, plískanici a sněhu.

Pokračovali jsme vzhůru do svahu, až jsme dojeli na vrchol a mohli obhlédnout krajinu kolem – zalesněné kopce na severu i širá pole na jihu. Měsíc částečně skrýval mrak a já neviděl skoro nic, jen zvlněnou krajinu. Rozhodně jsem nezahlédl žádné známky ohně nebo kopí, zkrátka nic, co by prozrazovalo nepřítele. Vítr se mi opíral do tváří a dál pršelo, i když daleko na severu a východě, tam, kde se země stýkala s Německým mořem, jsem spatřil jasné nebe se zářícími hvězdami a zadoufal jsem, že se počasí brzy umoudří.

Zastavil jsem svého koně Rolla, seskočil ze sedla a poplácal ho po krku.

„Chvilku si odpočineme,“ řekl jsem. Zabodl jsem konec kopí do mokré půdy, takže hrot mířil k nebi. Vlhký, zplihlý praporec pod ním znázorňoval jestřába, jenž byl znakem pana Roberta. Sundal jsem si štít, který jsem nosil na dlouhém popruhu přes záda, a opřel ho o strom. Štít měl na sobě tentýž znak – černý symbol na bílém poli, pták v letu s roztaženými drápy, jako by se snášel na kořist.

Kolem se nedalo najít moc potravy, tak jsem pro Rolla ze sedlové brašny vytáhl dvě mrkve. Celý den bez odmlouvání jel a rád bych mu byl dal víc, ale tohle bylo všechno, co jsem měl.

Ostatní neřekli nic, ale taky sesedli a začali se procházet, aby znovu dostali cit do nohou. Eudo si třel bedra a snažil se tak zmírnit bolest způsobenou dlouhou jízdou v sedle.

Na východě se začínaly trhat mraky a já jsem zahlédl stříbřitou stuhu řeky Wiire, která se vinula kolem města Dunholm. K jihu vybíhal úzký pás země, na němž stála pevnost: palisáda obklopující malý shluk budov, vrhající stíny proti zpola osvětleným mrakům. Výběžek obklopovaly strmé útesy, kolem nichž tekla řeka a chránila tak pevnost ze tří stran. Nad došky hlavní síně pomalu stoupaly prstýnky kouře jako bílé nitky ozářené měsícem.

Pod pevností leželo město. Zbytek naší armády byl jistě v ulicích: půl tisíce rytířů, jako jsme byli my, válečníci patřící k družinám pánů velících téhle výpravě; sedm set kopiníků a další tři stovky lučištníků. A pochopitelně spousta a spousta dalších, kteří o armádu pečovali: zbrojíři, mečíři, doktoři s pijavicemi, z nichž mnozí také přijdou oslavovat. Téměř dva tisíce mužů radujících se z válečné kořisti, z uchvácení Dunholmu a dobytí Northumbrie.

Bylo snad trochu riskantní dovolit těm mužům drancovat, když existovala možnost, že se tu nepřítel stále někde skrývá, ale právě na slíbenou kořist čekali celý pochod. Rytířům, jako jsme byli my, na tom tolik nezáleželo, protože nás slušně platil náš pán, ale kopiníci bojovali z povinnosti: většina byla přivlečena z polí statků svého pána a tohle byla jejich jediná naděje na odměnu. Kdyby jim ji Robert nyní odepřel, obrátili by se proti němu, a to si nemohl dovolit. Nespokojenost už propukala mezi ostatními šlechtici. Někteří prý měli pocit (ač to žádný neřekl otevřeně), že si zaslouží víc a že čest získat titul hraběte přináležela jim, Normanům spíš než Vlámovi, jako byl Robert. Jenže spousta z nich sem přišla až v posledních dvou letech a byli Normany jen svou loajalitou, ne rodem. Já sám jsem pocházel z města Dinant v Bretani, i když už uplynulo pár let od doby, co jsem tam byl naposledy, Fulcher byl Burgunďan a ostatní byli z Anjou nebo dokonce z Akvitánie. Jenže tady v Anglii to bylo jedno, protože v Anglii jsme byli všichni Francouzi spojení přísahou a společným jazykem.

Pan Robert byl navíc jedním z nejbližších mužů krále Guillauma, sloužil mu už od bitvy u Varaville, víc než deset let. Přišlo mi přinejmenším zvláštní, že muž, který tak dlouho věrně slouží králi, vzbuzuje takovou nenávist. Na druhou stranu časy nebyly tak stálé, jako bývaly kdysi, a věděl jsem, že mnozí hledí spíš jen na vlastní povýšení než na dobro království.

„Právě o takovéhle noci jsme před pěti lety vyplenili Mayenne,“ ozval se najednou Gérard. „Pamatujete?“

Bojoval jsem v tolika bitvách, že většina z nich mi v mysli splývala, ale tohle tažení jsem si pamatoval. Bylo vleklé, protáhlo se dlouho do podzimu a snad i do začátku zimy. Věděl jsem to, protože jsem si vybavil pytle čerstvě sklizeného obilí, které jsme při nájezdech ukořistili, a pamatoval jsem si, jak v krajině všude kolem na stromech hnědly a opadávaly listy.

Bitva o město samotné mi kupodivu v paměti žádné představy nezanechala.

„Já si vzpomínám,“ prohlásil Eudo. „Byl listopad. Poslední město, které při tom tažení mělo padnout. Vzbouřenci ustoupili a drželi se za hradbami.“

„To je pravda,“ přikývl Gérard. „Čekali dlouhé obléhání, ale vévoda Guillaume věděl, že mají dobré zásoby.“ Ukousl si ze svého bochníku a pak si špinavým rukávem utřel pusu. „My jsme naproti tomu museli nasytit přes čtyři tisíce žaludků, ale blížila se zima a na venkově nebylo nic…“

„Takže nám nezbylo než zaútočit,“ přisvědčil Eudo. Po hubeném obličeji se mu rozlil úsměv. „Ano, pamatuju se. Tu noc jsme zaútočili tak rychle, že jsme ovládli město dřív, než se jejich pán oblékl do bitvy.“ Rozesmál se a přejel nás pohledem.

Zavrtěl jsem hlavou; pět let byla dlouhá doba. Tehdy jsem měl pouhých dvacet jar a jako všem mladíkům mi hlavu plnily jen myšlenky na slávu a kořist. Toužil jsem po zabíjení, ani jednou jsem se nezastavil, abych se zamyslel, s kým bojujeme nebo proč, na mysli jsem měl jen to, že je to má povinnost.

Vedle mě zívl Fulcher a pod pláštěm pokrčil rameny. „Co bych dal za to, kdybych teď mohl být se svou ženou.“

„Měl jsem dojem, žes ji nechal v Lundene,“ prohlásil jsem.

„Právě,“ odpověděl. Lokl si z měchu. „Říkám, ať si Northumbrijci nechají svůj bezcenný kout země. Stejně tu není nic než kopce, stromy a ovce.“ Zasmál se, ale připadalo mi, že v tom není žádné veselí. „A déšť.“

„Podle práva přináleží králi Guillaumovi,“ připomněl jsem mu. „A taky panu Robertovi, když je z něj teď hrabě.“

„Což znamená, že se tohohle místa nikdy nezbavíme.“

„Už brzy svou ženu uvidíš,“ vzdychl jsem, unavený těmi stížnostmi.

„To se snadno řekne, když na tebe tvoje Oswynn čeká tady v Dunholmu,“ vložil se do hovoru Ivo.

„Jestli se o ni místo tebe nestará někdo jiný,“ prohodil Eudo a zakřenil se.

Kdybych nebyl tak strašně unavený, snad by mě napadla nějaká odpověď, ale místo toho jsem ho jen probodl pohledem. Nebyl jsem tak mladý, ani bláznivý, abych si myslel, že Oswynn miluji, nebo že ona miluje mě. Byla Angličanka a neznala v podstatě slovo francouzsky nebo bretonsky a já byl Francouz, co téměř neuměl anglicky. Ale přesto to byla moje žena a já se modlil k Bohu, aby byla v bezpečí. Eudo snad žertoval, ale věděl jsem, jak se v takovouhle noc, kdy víno a medovina teče proudem, vybudí nálada mužů a jak obtížně ovládají svůj chtíč. Žen, které by byly k mání, byl stěží dostatek; byly tu jen ty, které na sever přišly s námi. Ženy vojáků a ty, jež táhly s armádou. Ženy jako Oswynn.



Zpět na knížku "Ve znamení meče".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook