Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Ve znamení meče  »  Ve znamení meče_www.literarky.cz_5.3.2016

Ve znamení meče_www.literarky.cz_5.3.2016

http://www.literarky.cz/literatura/cteni/21629-james-aitcheson-ve-znameni-mee

ames Aitcheson: Ve znamení meče

Email Tisk PDF
 
 
 
Share on Myspace
 

 

Aitcheson obal„Období kolem normanské invaze mě poprvé začalo fascinovat, když jsem ještě studoval v Cambridgi,“ říká britský historik a spisovatel James Aitcheson. Jeho zájem se odrazil v románové trilogii, jejíž první díl právě vychází v českém překladu. Příběh autor netypicky vypráví z pohledu vítězných Normanů. 

 

 

„Dobytí Anglie Normany je jeden z rozhodujících milníků anglické historie a letopočet 1066 je na ostrovech hluboce zakořeněný v obecném povědomí. Zatímco však události toho osudného roku byly mnohokrát převyprávěny, co se dělo poté, už tak známé není,“ píše Aitcheson na okraj své knihy.

Angličané nebyli poraženi najednou na bitevním poli u Hastings, ve skutečnosti to trvalo několik let. Léta následující po roce 1066 byla bouřlivá a podrobení Angličané se jen pomalu vyrovnávali s novými, cizími vládci. Anglie na počátku roku 1069 byla stále rozděleným královstvím. Jih a střed se podřídily relativně rychle – během týdnů po porážce krále Harolda u Hastings – a patrně již v té době přijaly přítomnost nájezdníků v zemi jako skutečnost, i když nepřijaly Normany samotné. Do léta 1068 postoupila armáda krále Guillauma na severu až k Yorku, kde král vybudoval hrad a svého jmenovce Guillauma Maleta jmenoval vikomtem. Nicméně tady jeho moc končila, protože Northumbrijci mu stále odmítali přísahat poslušnost. Mezi roky 1067 a 1068 proběhlo několik pokusů dosadit do oblasti anglického hraběte, který by byl loajální králi Guillaumovi a současně přijatelný pro místní obyvatele. Avšak všechny tyto pokusy se setkaly s neúspěchem. Nakonec – kolem vánoc 1068 – jmenoval král hrabětem Roberta de Commines a vyslal ho na sever, aby provincii dobyl silou. Právě tahle epizoda a její následky tvoří osu knihy Ve znamení meče.

„Při psaní románu jsem se snažil zůstat z velké části věrný historickým událostem. Northumbrijské povstání – včetně bitvy v Durhamu, smrt hraběte Roberta de Commines, oblé¬hání Yorku a jeho osvobození králem Guillaumem – se skutečně událo v prvních měsících roku 1069 v popsaném sledu. Tancred a jeho společníci jsou sice fiktivní postavy, ale mnohé další jsou založené na skutečných historických osobách,“ vysvětluje Aitcheson.

Román Ve znamení meče vrcholí v okamžiku, kdy král Guillaume v březnu 1069 vysvobodí York z obležení. Ale jak se brzy ukáže, je to jen začátek nepokojů, kterým budou Normané čelit, a Tancredův boj bude pokračovat.

Z anglického originálu Sworn Sword přeložila Petra Pachlová. Vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy

Na východě se začínaly trhat mraky a já jsem zahlédl stří­břitou stuhu řeky Wiire, která se vinula kolem města Dun­holm. K jihu vybíhal úzký pás země, na němž stála pevnost: palisáda obklopující malý shluk budov, vrhající stíny proti zpola osvětleným mrakům. Výběžek obklopovaly strmé útesy, kolem nichž tekla řeka a chránila tak pevnost ze tří stran. Nad došky hlavní síně pomalu stoupaly prstýnky kouře jako bílé nitky ozářené měsícem.

Pod pevností leželo město. Zbytek naší armády byl jistě v ulicích: půl tisíce rytířů, jako jsme byli my, válečníci patřící k družinám pánů velících téhle výpravě; sedm set kopiníků a další tři stovky lučištníků. A pochopitelně spousta a spousta dalších, kteří o armádu pečovali: zbrojíři, mečíři, doktoři s pi­javicemi, z nichž mnozí také přijdou oslavovat. Téměř dva tisíce mužů radujících se z válečné kořisti, z uchvácení Dunholmu a dobytí Northumbrie.

Bylo snad trochu riskantní dovolit těm mužům dranco­vat, když existovala možnost, že se tu nepřítel stále někde skrývá, ale právě na slíbenou kořist čekali celý pochod. Ry­tířům, jako jsme byli my, na tom tolik nezáleželo, protože nás slušně platil náš pán, ale kopiníci bojovali z povinnosti: většina byla přivlečena z polí statků svého pána a tohle byla jejich jediná naděje na odměnu. Kdyby jim ji Robert nyní odepřel, obrátili by se proti němu, a to si nemohl dovolit. Ne­spokojenost už propukala mezi ostatními šlechtici. Někteří prý měli pocit (ač to žádný neřekl otevřeně), že si zaslouží víc a že čest získat titul hraběte přináležela jim, Normanům spíš než Vlámovi, jako byl Robert. Jenže spousta z nich sem přišla až v posledních dvou letech a byli Normany jen svou loajalitou, ne rodem. Já sám jsem pocházel z města Dinant v Bretani, i když už uplynulo pár let od doby, co jsem tam byl naposledy, Fulcher byl Burgunďan a ostatní byli z Anjou nebo dokonce z Akvitánie. Jenže tady v Anglii to bylo jedno, protože v Anglii jsme byli všichni Francouzi spojení přísahou a společným jazykem.

Pan Robert byl navíc jedním z nejbližších mužů krále Guillauma, sloužil mu už od bitvy u Varaville, víc než deset let. Při­šlo mi přinejmenším zvláštní, že muž, který tak dlouho věrně slouží králi, vzbuzuje takovou nenávist. Na druhou stranu časy nebyly tak stálé, jako bývaly kdysi, a věděl jsem, že mnozí hledí spíš jen na vlastní povýšení než na dobro království.

„Právě o takovéhle noci jsme před pěti lety vyplenili Ma­yenne,“ ozval se najednou Gérard. „Pamatujete?“

Bojoval jsem v tolika bitvách, že většina z nich mi v mysli splývala, ale tohle tažení jsem si pamatoval. Bylo vleklé, pro­táhlo se dlouho do podzimu a snad i do začátku zimy. Věděl jsem to, protože jsem si vybavil pytle čerstvě sklizeného obilí, které jsme při nájezdech ukořistili, a pamatoval jsem si, jak v krajině všude kolem na stromech hnědly a opadávaly listy.

Bitva o město samotné mi kupodivu v paměti žádné představy nezanechala.

„Já si vzpomínám,“ prohlásil Eudo. „Byl listopad. Poslední město, které při tom tažení mělo padnout. Vzbouřenci ustou­pili a drželi se za hradbami.“

„To je pravda,“ přikývl Gérard. „Čekali dlouhé obléhání, ale vévoda Guillaume věděl, že mají dobré zásoby.“ Ukousl si ze svého bochníku a pak si špinavým rukávem utřel pusu. „My jsme naproti tomu museli nasytit přes čtyři tisíce žaludků, ale blížila se zima a na venkově nebylo nic…“

„Takže nám nezbylo než zaútočit,“ přisvědčil Eudo. Po hu­beném obličeji se mu rozlil úsměv. „Ano, pamatuju se. Tu noc jsme zaútočili tak rychle, že jsme ovládli město dřív, než se jejich pán oblékl do bitvy.“ Rozesmál se a přejel nás pohledem.

Zavrtěl jsem hlavou; pět let byla dlouhá doba. Tehdy jsem měl pouhých dvacet jar a jako všem mladíkům mi hlavu plnily jen myšlenky na slávu a kořist. Toužil jsem po zabíjení, ani jednou jsem se nezastavil, abych se zamyslel, s kým bojujeme nebo proč, na mysli jsem měl jen to, že je to má povinnost.

Vedle mě zívl Fulcher a pod pláštěm pokrčil rameny. „Co bych dal za to, kdybych teď mohl být se svou ženou.“

„Měl jsem dojem, žes ji nechal v Lundene,“ prohlásil jsem.

„Právě,“ odpověděl. Lokl si z měchu. „Říkám, ať si Northum­brijci nechají svůj bezcenný kout země. Stejně tu není nic než kopce, stromy a ovce.“ Zasmál se, ale připadalo mi, že v tom není žádné veselí. „A déšť.“

„Podle práva přináleží králi Guillaumovi,“ připomněl jsem mu. „A taky panu Robertovi, když je z něj teď hrabě.“

„Což znamená, že se tohohle místa nikdy nezbavíme.“

„Už brzy svou ženu uvidíš,“ vzdychl jsem, unavený těmi stížnostmi.

„To se snadno řekne, když na tebe tvoje Oswynn čeká tady v Dunholmu,“ vložil se do hovoru Ivo.

„Jestli se o ni místo tebe nestará někdo jiný,“ prohodil Eudo a zakřenil se.

Kdybych nebyl tak strašně unavený, snad by mě napadla nějaká odpověď, ale místo toho jsem ho jen probodl pohle­dem. Nebyl jsem tak mladý, ani bláznivý, abych si myslel, že Oswynn miluji, nebo že ona miluje mě. Byla Angličanka a ne­znala v podstatě slovo francouzsky nebo bretonsky a já byl Francouz, co téměř neuměl anglicky. Ale přesto to byla moje žena a já se modlil k Bohu, aby byla v bezpečí. Eudo snad žertoval, ale věděl jsem, jak se v takovouhle noc, kdy víno a medovina teče proudem, vybudí nálada mužů a jak obtížně ovládají svůj chtíč. Žen, které by byly k mání, byl stěží dosta­tek; byly tu jen ty, které na sever přišly s námi. Ženy vojáků a ty, jež táhly s armádou. Ženy jako Oswynn.

Vyzařovala jistou divokou krásu tím, že nosila vždy roz­puštěné vlasy a její oči se zdály temné, a přesto vábivé, a ať jsme se ocitli kdekoli, přitahovala pohledy mužů. Už víckrát se stalo, že je udržela jen hrozba mého ostří na jejich krku. Nerad jsem ji nechával samotnou, proto jsem zaplatil Er­nostovi a Maugerovi, dalším dvěma mužům z mého jízdního oddílu zvaného conroi, aby se neúčastnili plundrování, ale střežili dům, který jsem pro nás zabral. Oba bojovníci nahá­něli hrůzu, stáli po mém boku u Hæstinges a byl jsem si jistý, že jen málo mužů by se jim pokusilo postavit. Ale i tak se mi uleví, až přijde ráno a budu se k ní moct vrátit.

Spolkl jsem poslední sousto chleba, zavázal sedlovou braš­nu a přehodil si popruh štítu přes hlavu. „Na koně,“ pobídl jsem muže, když jsem vylezl na Rollův hřbet a vytáhl ratiště kopí ze země. „Jedeme dál.“

Stezka pokračovala na západ. Poslední dobou foukal silný vítr a několikrát jsme museli objet stromy, které popadaly přes cestu. Občas se zdálo, že stezka jako by zmizela, a museli jsme se kousek vrátit, než jsme ji znovu našli. Odvážit se ve tmě do nitra lesa znamenalo riskovat, že se ztratíme, protože jsme zdejší krajinu neznali.

Jenže nepřítel ji znal. Jistě se dokázal držet dál od stezek a přesouval se spíš v malých skupinkách než pohromadě.

Možná byl od nás méně než sto kroků, a přesto jsme ho mohli minout.

Cítil jsem, jak ve mně narůstá hněv. Naše přítomnost v těchhle lesích byla asi tak užitečná jako vůz bez kol. Ro­bert nás vyslal na průzkum jen proto, aby ostatní páni viděli, že je ostražitý. A přesto kdybychom se vrátili před svítáním, aniž bychom nepřítele zahlédli, znamenalo by to, že jsme se vzepřeli jeho rozkazu a nesplnili vůči němu svou povinnost.

Zaskřípěl jsem zuby a dál jsme v tichosti pokračovali. S Ro­bertem jsem byl od svých čtrnácti let, kdy byl jen o málo starší, než jsem teď já, a za tu dobu jsem ho poznal jako velkorysého pána, který poskytoval svým mužům dobré zacházení a taky je dobře odměňoval, často stříbrnými nebo zbraněmi, či do­konce koňmi. Právě od něj jsem dostal Rolla, oře, na němž jsem jel: silného koně s vyrovnanou povahou, který mě pro­vezl několika taženími a mnoha bitvami. Nejdéle sloužícím a nejvěrnějším poddaným navíc pan Robert věnoval půdu a já, jako jeden z mužů, kteří vedli jeho conrois do bitev a jako ten, který mu víc než jednou zachránil život, se k nim brzy přiřadím. Byl jsem trpělivý, to se musí, a vděčný za to, co mi dal, a za ty roky jsem měl jen zřídka důvod se na něj zlobit. Ale když jsem si ho teď představil s ostatními pány, jak sedí okolo ohniště v síni nahoře v pevnosti, zatímco my jsme tady…

Z myšlenek mě vytrhl zvuk kostelních zvonů přicházející z východu.

„Co je to?“ zeptal se Eudo.

Nemělo to žádný řád, žádný rytmus, byla to jen směsice různých tónů. Ozývala se zpoza řeky směrem od města a já se zachmuřil, protože mě jako první napadlo, že se nějací opilci rozhodli znesvětit kostel. A pak zvuk stejně náhle jako začal, skončil.

Přitáhl jsem otěže a Rollo se zastavil. Zaržál a jeho dech vytvořil v ledovém vzduchu mlžný opar. Noc byla klidná a já jsem slyšel jen tiché pleskání dešťových kapek o zem a vrza­jící a hvízdající větve, jak se začínal zvedat vítr. Ale pak se zvonění ozvalo znovu: dlouhé, duté vyzvánění, které jako by se odráželo od vzdálených kopců.

Žaludek mi sevřela nevolnost. Podobné zvonění jsem už slyšel.

„Musíme se vrátit do města,“ řekl jsem. Otočil jsem svého koně a pak, protože jsem si nebyl jistý, jestli mě ostatní sly­šeli, jsem zavolal: „Musíme se vrátit!“

Patami jsem stiskl Rollovy slabiny. Vzepjal se, já se naklonil dopředu, jak padal k zemi, a vyrazili jsme na vrchol kopce, zpátky cestou, kterou jsme přijeli. Kopyta dusala, zem duněla. Pobízel jsem koně, aby jel rychleji, a ani jsem se neohlédl, jestli mě ostatní následují. Déšť švihal silněji, protékal mou zbrojí a tunikou a kalhoty mi přilepil na kůži. Po obou stranách se míhaly stromy a já stále hleděl k východu, k řece a snažil se jimi prohlédnout až k výběžku, k Dunholmu, ale přes masu kmenů a větví jsem neviděl nic.

Po kopcích se rozlehl zvuk válečného rohu: dvě ostrá za­troubení, která prořízla noční vzduch. Signál shromáždit se.

Najednou se zem začala svažovat a já se tryskem řítil dolů z kopce směrem k řece. Přiblížil jsem se k okraji stromů, už byly vidět tři kamenné oblouky mostu. Plášť mi rval vítr že­noucí se ze severu a spolu s ním přicházelo slabé bušení: zvuk vydávaný stovkou ratišť kopí dopadajících na stovku hran štítů. Zvuk, který jsem znal až moc dobře. Prvně jsem jej zaslechl u Hæstinges, když jsem stál na úpatí kopce a díval se vzhůru na tisíce Angličanů seřazených podél hřebenu se štíty a zbraněmi v rukou. Všichni připraveni na náš útok, po­směšně pokřikující, abychom přišli a zemřeli na jejich ostřích.

Bylo to burácení boje, které mělo zastrašit, a i po všech le­tech, která jsem strávil v bitvách, se mu to dařilo. Srdce mi bušilo v rytmu s tím bubnováním.

Protože pan Robert měl pravdu. Northumbrijci zaútočili.

Copyright © James Aitcheson, 2011

First published as Sworn Sword by Preface, an imprint of Cornerstone Publishing.

Translation © Petra Pachlová, 2016

ISBN 978-80-7429-616-1

 



Zpět na knížku "Ve znamení meče".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook