Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Venkov pod kolektivizační knutou  »  Venkov po kolektivizační knutou - Soudobé dějiny

Venkov po kolektivizační knutou - Soudobé dějiny

Kolektivizace českého a slovenského venkova patří k nejsmutnějším kapitolám poválečného vývoje Československa. V posledních dvaceti letech vyšlo k tomuto tématu množství memoárové literatury, odborných článků i monografií a edic dokumentů. Většina z nich se věnovala kolektivizaci venkova obecně z celonárodního hlediska bez hlubšího zaujetí pro konkrétní osudy lidí postižených v rámci takzvané socializace vesnice. Proto jistě potěší, že v roce 2010 vyšla odborná prvotina mladého historika Jiřího Urbana, který historii kolektivizace zpracoval v jednom konkrétním regionu na příklad osudů dvou rodin. Při psaní práce mu byla ku prospěchu jak znalost reálií vesnického prostředí novopackého okresu, tak životních postojů a názorů bývalých rolníků a sedláků, s nimiž se seznámil v mase dosud nezpracovaných archivních dokumentů regionálního charakteru, a především ve vyprávění dodnes žijících očitých svědků událostí, o nichž kniha pojednává. Jak uvádí v předmluvě historik Karel Jech, autor se snažil svou prací „přispět do diskuse o zásadních otázkách kolektivizace, o její násilné povaze i důsledcích“ (s. 11). Rovnou lze říci, že se mu tento pokus zdařil a svou rekonstrukcí konkrétních rodinných historií přiblížil lidský rozměr procesu kolektivizace, která se jako vichřice přehnala nad československým venkovem.

První kapitola umožňuje čtenáři nahlédnout „pod pokličku“ celého příběhu. Autor v ní představuje území, na kterém se dramatický děj odehrává, a jeho hlavní aktéry. Ocitáme se ve Svatojánském Újezdě a Chotči, dvou docela obyčejných malých vesnicích novopackého okresu na Královéhradecku, které za první republiky představovaly tradiční baštu agrární strany. Svou životní filozofií, postoji a zájmem o věci veřejné k ní tíhli i hospodáři Josef Novotný a jeho zeť Josef Machytka (v roce 1936 si vzal Novotného dceru Marii), kteří stojí v centru příběhu. Není proto divu, že se po únoru 1948 dostali „do hledáčku“ komunistického režimu, zvláště když k jejich „hříchům“ připočteme ještě fakt, že oba hospodařili na usedlostech s půdní výměrou přesahující patnáct hektarů. To stačilo, aby se jako představitelé takzvaných kulaků stali vhodnými kandidáty perzekuce. Urban také dává nahlédnout do každodenního života rodin Novotných a Machytkových, v němž se střídaly běžné starosti o zdárný chod hospodářství se svátečními chvílemi, odbývajícími se především nedělními návštěvami bohoslužeb. Na druhé straně pomyslné barikády stáli lidé, kteří představovali novou komunistickou moc. Ústřední postavou byl Josef Kovanda ze Svatojánského Újezdu, velmi aktivní místní funkcionář, který se „v poválečných letech stal jednoznačným tahounem prosazování politiky KSČ v obci“ (s. 47). Urban si rovněž všímá ustavování politických i bezpečnostních struktur komunistického režimu na místní úrovni a charakterizuje osoby, které tento režim na vesnici pomáhaly budovat.

Druhá kapitola se již koncentruje na počáteční fáze kolektivizace obou vesnic. Vše začalo již ve druhé polovině roku 1948, kdy do obcí jezdily hospodářské kontroly, aby zjistily, zda hospodáři odvádějí předepsané dodávky zemědělských produktů a zda nezatajují zásoby. Jak Urban upozorňuje, při těchto kontrolách zabavovali úředníci i obilí, které bylo určeno pro jarní setí. Jako katastrofální autor popisuje situaci na vesnici v letech 1950 a 1951, kdy k hospodaření chybělo téměř vše nebo bylo velmi drahé; dostatek byl jen všudypřítomné propagandy, vyzývající k ostražitosti a bdělosti před „třídním nepřítelem“. K tomuto stavu přispívalo vymáhání povinných dodávek zemědělských produktů, které byly automaticky zvyšovány hospodářům označeným za vesnické boháče.Jak však autor dodává, dovedli se i s těmitonespravedlivými předpisy vyrovnat lépe než méně zkušení kovorolníci a domkáři. Tak tomu bylo i u Machytkových a Novotných, kteřídodávky nejen vzorně splnili, ale dokonce

i překročili. Teprve po roce 1951, tedy poté cobyli odsouzeni, se jejich hospodářství zařadila mezi „neplniče“. Třídní boj se tehdy naplno rozhořel i ve Svatojánském Újezdu a Chotči, k jeho rozpoutání byla dobrá každá záminka či jen udání souseda. V honbě na vesnické boháče se zvláště „vyznamenaly“ články v regionálních novinách, které s obrovskou nenávistí pálily po všech „sabotérech“, údajně brzdících úspěšnou socializaci vesnice. Veřejným označováním a pranýřováním „kulaků“

se k této kampani připojovala i místní lidospráva. Jak autor ukazuje na případu bratří Václava a Otakara Kurkových ze Svatojánského Újezdu, někteří sedláci i přes nepřízeň osudu vytrvali ve svém donkichotském boji za zachování samostatných hospodářství až do počátku 60. let. Tažení proti „třídnímu nepříteli“ vyvrcholilo v případě Josefa Novotného a Josefa

Machytky jejich zatčením v srpnu 1951 a následnou vyšetřovací vazbou, ve které se doznali k „úkladům“ proti kolektivizaci

vesnice. V přípravě „kulackého“ procesu se angažovala především novopacká prokurátorka Věra Pechová. V říjnu 1951 byl Machytka odsouzen ke třem letům odnětí svobody a Novotný k trestu o rok kratšímu. To mělo za následek i likvidaci jejich samostatných hospodářství, která bez přičinění obou mužů již nedokázala plnit předepsané dodávky. „Triumfující“ moc se také pomstila jejich nejbližším příbuzným, kteří byli postiženi propadnutím poloviny usedlostí ve prospěch státu a museli uhradit peněžitý trest. Po propuštění byli Machytka s Novotným nuceni žít s cejchem „kulaků“, jehož se nezbavili až

do své smrti v roce 1971. Po vylíčení bolestných osudů obou rodin obrací Urban pozornost k Jednotnému zemědělskému družstvu Svatojánský Újezd, které se vyvíjelo „jako na houpačce“. Obtíže při jeho zakládání byly překonány masivní agitační kampaní, která vedla k hromadnému vstupu především drobných rolníků do družstva. Následující útlum činnosti a rozčarování členů vyústily až v rozklad družstva, jejž vystřídalo opětné vzkříšení, aby nakonec bylo družstvo sloučeno do velkoprodukční

zemědělské jednotky se sídlem v Mlázovicích.

Jiří Urban vylíčený příběh obohatil přetištěním vybraných archivních dokumentů a zařazením většího počtu dochovaných

fotografií, což přispělo k atraktivnosti i dokumentární hodnotě publikace. Získané poznatky z několikaletého výzkumu tak autor

přetavil v cennou a svým způsobem průkopnickou práci, která se může stát příkladem hodným následování a zároveň vést k zamyšlení nad podobami „banality zla“.

Radek Slabotínský

Soudobé dějiny XIX / 1

 

 



Zpět na knížku "Venkov pod kolektivizační knutou".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook