Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Vratislav II.  »  Vratislav II. / První český král - První český král

Vratislav II. / První český král - První český král

Právo Rok 1085 se nachyloval ke konci. Přicházel advent a přemyslovský vládce Vratislav II. (vládl 1062-1092) mohl při modlitbách v kapitulním chrámu svatého Petra a Pavla na Vyšehradě vzpomínat na události, které mu přinesly uplynulé měsíce.... Spolu s manželkou Svatavou se v červnu onoho roku pokorně sklonili ve svatovítském kostele pod žehnající rukou trevírského arcibiskupa Egilberta, když jim vkládal na hlavu královské čelenky. „Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství," volali tenkrát shromáždění duchovní i dvořané, jak neopomněl zaznamenat kronikář Kosmas (tll25). Svatovítská korunovace potvrzovala autoritu českého panovníka, kterou uznávali mnozí z vládců a církevních hodnostářů na území dnešního Německa. Přede všemi vyznamenal svého blízkého spojence Vratislava císař Jindřich IV. (vládcem římské říše 1056-1106) na shromáždění nejvyšších církevních i světských hodnostářů, které se konalo na přelomu dubna a května 1085 v Mohuči. Uznal zásluhy „v celém Německu oblíbeného" knížete Vratislava při dlouhém taženi za císařskou korunou a učinil jej „králem jeho národa". Od poloviny 11. století se středověká římská říše stala jevištěm vyostřeného zápasu mezi církevní a světskou mocí. Navenek se projevoval tzv. bojem o investituru (tj. o právo jmenovat církevní hodnostáře) a hlavní aktéry v něm představovali papež Řehoř VII. (na Petrově stolci vládl 1073-1085) a římský král a později císař Jindřich IV. Ve chvílích, kdy na jaře 1085 odměňoval věrné přívržence a trestal své odpůrce, se zdály být zapomenuty chvíle z ledna 1077, kdy ve sněhu a mrazu stál tři dny bos a v žíněném rouchu poustevníka před branami hradu Canossa (v severní Itálii). Prosil markraběnku Matyldu Toskánskou o zprostředkování v jeho sporu s papežem Řehořem. Kristův pozemský náměstek neváhal a na pokus Jindřicha IV. o jeho sesazení (1076) odpověděl vyobcováním římského krále z církve.... Papežská klatba představovala takřka nepřekročitelnou překážku na cestě za římskou císařskou korunou, po které Jindřich IV. toužil. Papež navíc posílil nemalý počet Jindřichových nepřátel v Německu a život ztrpčovali římskému králi i Slované na okraji jeho říše. Pouť do Canossy nepřinášela konec sporů mezi Jindřichem a stoupenci papeže Řehoře. Římský král se nepoddal a v polovině roku 1077 zmobilizoval své stoupence. Patřil mezi ně český kníže Vratislav II., který Jindřichovi vydatně pomáhal při jeho účtování s odpůrci v Bavorsku a jihoněmeckém Švábsku. Vratislav Vaníček, autor monografie Vratislav II. z nakladatelství Vyšehrad, připomíná kronikáře Lamperta, jak vyčítal Jindřichovi, že „pozval do Německa opět kruté a divoké Čechy". S Vratislavovou hvězdou stoupaly ambice panovníkova nemilovaného mladšího bratra Jaromíra, který zaujímal úřad pražského biskupa (1068-1099). Stal se zástupcem říšského kancléře, fakticky nejvyššího úředníka v blízkém okolí římského krále.... Biskup Jaromír nepatřil k pokorným služebníkům přemyslovského panovníka. Vratislav se nechtěl smířit s jeho nástupem na opuštěný biskupský stolec (1068) a teprve tuhý odpor dalších bratrů ho donutil potvrdit Jaromíra ve funkci nejvyššího církevního hodnostáře v Čechách. Spor mezi knížetem a biskupem z Přemyslova rodu vyvrcholil, když Jaromír zaútočil roku 1072 na bohabojného olomouckého biskupa Jana.... Kronikář Kosmas líčí Jaromíra jako dravého vlka, který vnikl do obydlí tichého beránka: „Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka neb lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu."... Družiníci nesvatého biskupa ztloukli Jaromírova olomouckého bratra v Kristu a uprchli až před hrozící silou údělného knížete Oty, který vládl uprostřed Moravy. Jaromírovo počínání se dostalo před římskou kurii a papežští legáti, vyslaní do Prahy, zbavili nehodného biskupa jeho hodnosti. Před papežským soudem prokázal Jaromír dostatek pokory a obratnosti. Získal velmi mocnou přímluvu markraběnky Matyldy Toskánské, své příbuzné. Podle Kosmova mínění „jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Řehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci".... Vliv Matyldy Toskánské připisovali papežovi nepřátelé poněkud choulostivému poměru Řehoře VII. a toskánské vládkyně. „Satanský papež" prý častěji navštěvoval komnaty energické paní, která proslula rozhodností, s níž vyhnala sexuálně neschopné-ho vévodu Velfa, jehož si sama vybrala za manžela. Rozsáhlé místo věnoval vévodovu selhání ve své kronice i zbožný kanovník Kosmas. Podrobně popsal, jak se Matylda snažila povzbudit nesmělého manžela. Marně se nahá, „jakoby vyšla z lůna matčina", položila na stůl. Vévoda stál „s ušima schlíplýma, jak nějaký oslík". Matylda vstala, „chytila toho polomuže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu políček a vystrčila ho ze dveří".... Na Matyldin zákrok vrátil Řehoř VII. Jaromírovi biskupskou hodnost a na papežský příkaz se Vratislav musel s bratrem smířit. Kníže však zároveň posiloval proti biskupovi postavení vyšehradské kapituly, kterou založil v roce 1070. Nebyla podřízena pražskému biskupovi, ale přímo papeži a její probošt jako kancléř vedl panovnickou kancelář. Vyšehrad se stal sídlem knížete a později krále Vratislava a jeho třetí manželky Svatavy Polské.... Návrat biskupa Jaromíra naznačil Vratislavovi, že dál už nemůže lavírovat mezi papežem a králem Jindřichem. Pře-myslovský panovník se pak jednoznačně rozhodl pro Jindřichovu stranu v jeho boji s protikrálem Rudolfem z Rheinfeldenu (Švábským). Čeští bojovníci se vyznamenali v bitvě ti Flarchheimu v Durynsku (27. 1. 1080), kdy se zmocnili kopí svatého Mořice, jednoho z korunovačních klenotů římských králů. Spolu s Jindřichem se vydaly na jaře 1081 tři stovky českých bojovníků v čele s nepříliš bojovným Vratislavovým synem Bořivojem na italskou jízdu za císařskou korunou. Zakrátko se Jindřichovo vojsko octlo před Římem, ale složité poměry na Apeninském poloostrově je donutily ustoupit. Navíc se komplikovala situace ve střední Evropě. Jindřichův spojenec Vratislav zvítězil v bitvě s rakouským vévodou Leopoldem II. (12. 5. 1082), který patřil k odpůrcům nepřítomného římského krále, a posílil své naděje na slibovanou královskou korunu.... Znovu se Jindřich vrátil k „věčnému městu" v březnu 1083 a podle jedné z kronikářských zpráv některý z českých bojovníků zjistil způsob, jak se zmocnit jedné z věží a městských bran a proniknout dovnitř hradeb. Papež Řehoř se uchýlil do bezpečí přepevného Andělského hradu. Stále však uchazeč o císařskou korunu neovládal celé město, které se vzdalo až o rok později. V březnu 1084 Jindřich IV. sesadil „satanského papeže" a nechal se nově vybraným Kristovým pozemským náměstkem Klimentem III. o Velikonocích (31.3. 1084) korunovat na římského císaře.... Z nebezpečného města nad Tiberou Jindřich rychle odtáhl a spěchal do jižního Německa. Počátkem srpna 1084 porazil u Augsburgu bavorského vévodu Velfa, neúspěšného manžela Matyldy Toskánské, a zamířil do Porýní. Na biskupském shro-máždění trestal s tvrdostí středověkých vládců vzpurné'církevní hodnostáře a slavnostně vyznamenával své věrné: „...se souhlasem a schválením nejlepších mužů říše, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku," zapsal kronikář Kosmas.... Císař Jindřich pověřil trevírského arcibiskupa, aby v Praze Vratislava pomazal a korunoval. Na počest své korunovace nechal první český král razit denáry, které připomínaly jeho povýšení. U nejlepších umělců své doby (hovoří se o tvůrcích z některého z bavorských klášterů, o písařské dílně břevnovského kláštera či některém z porýnských skriptorií) objednal rukopis, který jako Vyšehradský kodex patří k našim nejvzácnějším uměleckým památkám.

Zpět na knížku "Vratislav II.".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook