Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Vykoupení krví  »  Vykoupení krví -www.literarky.cz_12.9.15

Vykoupení krví -www.literarky.cz_12.9.15

Peter Tremayne Vykoupení krví

Email Tisk PDF

vykoupení přebalBritové jsou svými historickými detektivkami proslulí, u nás se těší oblibě zejména cyklus příběhů s bratrem Cadfaelem z pera Ellis Petersové (1913-1995) a série se sestrou Fidelmou historika Petera Tremayna (*1943).

 

 

Zatímco benediktinský mnich řeší zločiny ve 12. století v Anglii, advokátka soudního dvora se činí v 7. století v Irsku. Cadfaelovi pomáhá v pátrání šerif Beringar a Fidelmě je k ruce bratr Eadulf. Oba detektivové jsou na svou dobu moderní a bez předsudků. Petersonová i Tremayne odlehčují dramatický děj smyslem pro humor a věrohodné oživují středověkou minulost. Petersonové její Cadfael dokonce pomohl k Řádu Britského impéria za zásluhy o literaturu, o třicet let mladší Tremayne má na jeho udělení ještě čas.

Peter Tremayne, vlastním jménem Peter Berresford Ellis, je pozoruhodný autor už svým záběrem – píše práce odborné, zejména o postavení keltských žen, irské mytologii, keltské mytologii ad., biografie literátů, kteří jej zaujali, beletrii v žánru fantasy a historické romány. Navíc je nevídaně plodný - dosud vydal téměř 100 knih, pod pseudonymem Peter Tremayne jich publikoval 55.

Detektivní příběhy o sestře Fidelmě, v nichž využil svých znalostí staroirského práva, vycházejí ve více než 20 jazycích. U nás je už jedenáct let vydává nakladatelství Vyšehrad, nyní vychází v pořadí osmnáctá kniha.

Píše se rok 670 a král Colgú pořádá na svém hradě hostinu pro význačné panstvo. Náhle do síně přichází řeholník, který prý králi přináší důležitý vzkaz. Vzápětí se ale posel na Colgúa vrhá a s výkřikem „Pamatuj na Liamuin!" ho probodne. Stráž sice útočníka okamžitě zneškodní, ale král je vážně raněn a bojuje o život. Kdo je to Liamuin? A kdo stojí za pokusem o vraždu? Vyšetřováním je pověřena králova sestra Fidelma, vzdělaná právnička, a její muž, bratr Eadulf. Společně se musejí vydat na území svých úhlavních nepřátel, příslušníků kmene Uí Fidgente, aby odkryli temné tajemství kláštera Mungairit, a také podniknout výpravu do hrozivé horské tvrze. Po celou dobu výpravy je provází nástrahy a nebezpečí, až nakonec odhalují šokující pravdu...

Ukázka z knihy:

Dellin dům stál na západním konci městečka, které se rozprostíralo pod Cashelskou skálou, na níž se tyčil palác mumanských králů jako vládce okolních plání. Stavení bylo mírně opodál od ostatních domů, patřily k němu hospodářské budovy a vzadu ohrazený výběh. Za výběhem začínaly louky a také hustý les, který se táhl k jihu. Když se k domu přiblížili, v ústrety se jim rozběhl velký pes a hlasitě štěkal, dokud ho Gormán ostře neokřikl. Potom zvíře jednou či dvakrát krátce ňaflo, zastavilo se a začalo vrtět ohonem. Pes to byl poměrně mohutný, někteří lidé takovým zvířatům říkali leith-choin neboli poloviční pes – šlo o křížence vlkodava a jiné rasy, v tomto případě zřejmě teriéra.

Dellu pes upozornil, že se někdo blíží, a tak vyšla ven a zastavila se ve dveřích. Byla to menší žena, zhruba čtyřicetiletá, a ani postupující léta neumenšila mladistvost jejích rysů nebo husto¬tu jejích zlatých vlasů. Oděna byla do přiléhavých šatů, které jí velice slušely a bylo v nich vidět, že boky i paže má stále štíhlé.

Když je Della vítala, tvářila se nesmírně ustaraně. „Jaké jsou nové zprávy o tvém nebohém bratru králi?"

„Colgú žije, ale je ve vážném stavu. Několik příštích dní rozhodne," odvětila Fidelma. „Ale co ty, Dello, jsi v pořádku?"

„Ano, paní, jen jedna věc mi dělá starost," řekla jí. „Vysvětlil vám můj syn, oč jde?" Podívala se po Gormánovi.

„Nejlepší bude, když nám všechno vypovíš sama," prohlásila Fidelma vážným hlasem.

„Jistě. Ačkoliv nejde ani tak o vyprávění – spíš vám chci něco ukázat."

Prošla kolem nich a pokynula jim, aby ji následovali; za domem zabočila směrem k výběhu. Tam se zastavila a ukázala prstem před sebe. V malé ohradě stáli dva koně. Jednoho z nich Fidelma znala, byl to Dellin pracovní kůň, často ho vídala zapřaženého do malého fénu, vozíku. Vůz měl plná kola, protože loukoťová kola byla drahá. Della hospodařila velice šetrně, ačkoliv její syn měl dobrou práci coby králův tělesný strážce.

Fidelmu ale zaujalo druhé zvíře. Kůň byl vyšší a silnější než Dellin, byl to svalnatý lovecký hřebec, na kterém by mohl jet beze studu každý bojovník; srst měl šedou, jen nohy nad hlezny měl bílé.

„Předpokládám, že ten kůň není tvůj?" zeptala se Fidelma.

Della protáhla tvář. „Kéž by byl, paní. Za takové zvíře bych dostala dobře zaplaceno. Nebo by na něm mohl hrdě jezdit můj syn."

Gormán netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. „Věc se má tak, že matka ho dnes ráno našla u nás ve výběhu, a když se dozvěděla, co se stalo..."

Fidelma už mezitím došla k vratům do ohrady. Vyhoupla se na ně a s překvapivou obratností seskočila na druhé straně. Vykročila ke koni. Stál poměrně klidně, ačkoliv trochu sklopil uši a roztáhl chřípí, když se k němu přiblížila. Eadulf ji následoval k ohradě, u vrat se ale zastavil a ve tváři se mu zračily obavy. S koňmi to moc neuměl.

Gormán si povšiml jeho nejistoty a tiše k němu promluvil: „Ničeho se neboj, příteli Eadulfe. Tohle plemeno je inteligentní a obvykle klidné, a paní Fidelma se v koních dobře vyzná. Jistě ho nevyplaší."

Fidelma došla až k neznámému zvířeti, bez váhání k němu natáhla ruku, pohladila ho po nozdrách a nechala je, aby jí dlaň očichalo a celou si ji prohlédlo velkýma oduševnělýma očima. Tiše ke koni promlouvala. Eadulf byl od nich moc daleko, než aby rozuměl, co říká – pokud tedy vůbec mluvila, možná mu jen cosi konejšivého broukala. Fidelma nepřestávala hovořit a přitom koně začala obcházet, poplácávala ho po silných ramenou, ale raději se nepřibližovala k jeho zadním nohám – mnoho neopatrných osob už si tak od poplašených koní vysloužilo úraz. Kůň trpělivě stál. Když se po chvíli otočila a vykročila zpět k bráně ohrady, zvíře ji následovalo.

„Neměla bys jablko, Dello?" zavolala Fidelma.

Della přikývla a rozběhla se k domu, kde měla na zápraží malý soudek. Vylovila odtamtud jedno jablko, vrátila se s ním k výběhu a podala ho Fidelmě. Ta ho nabídla na natažené dlani koni a zvíře si ho jemně vzalo.

„Nevidím nic, co by nám mohlo napovědět, komu patří," poznamenal Gormán. „Nikde žádný cejch majitele."

„Máš pravdu, také jsem si ničeho nevšimla," potvrdila jeho slova Fidelma.

„Pokud je to ale skutečně kůň, na němž sem vrah přijel, a nechal ho tajně u Delly v ohradě, pak si ještě musel najít nějaké suché místo, kde si uskladnil sedlo a šatstvo a kde se převlékl, nežli se vypravil do paláce," ozval se Eadulf.

Della zavrtěla hlavou. „Prohlédli jsme všechny přístavky a kůlny, ale nic jsme nenašli."

„A včera večer jsi nic neslyšela? Že by byl tvůj kůň neklidný? Výběh není od domu moc daleko. Pes neštěkal?"

„Ne, vůbec ničeho jsem si nevšimla."

„Ano. Syn odešel někdy odpoledne. Byl povolán do paláce na stráž při hostině na oslavu blahoslaveného Colmána. Řekl mi, že se vrátí až pozdě v noci."

„Sami víte, že to bylo přesně tak," prohlásil Gormán.

„A cos tedy večer dělala ty?" chtěla vědět Fidelma.

„Navečeřela jsem se o samotě," řekla jí Della. „Když jsem dojedla, rozsvítila jsem lampy, včetně té u vchodu, protože jsem věděla, že až se Gormán vrátí, bude už černočerná tma. Chvíli jsem látala a zašívala prádlo, a když na mě padla únava, šla jsem si lehnout."

„A v té době jsi opravdu nic zvláštního neslyšela?"

„Ne, nic."

„Ani když už jsi ležela?"

„V poslední době spím dost tvrdě, paní," pousmála se na ni Della. „Ach ano, ale napůl jsem se probrala, když se Gormán vracel z paláce. Ale jen jsem se otočila na druhý bok, když jsem slyšela, že jde ke svému lůžku. A pak jsem zase usnula a vzbudila se až za rozbřesku. Pes už byl vzhůru a já nesla koni oves – a právě tehdy jsem v ohradě objevila to cizí zvíře. Vrátila jsem se do domu a vzbudila Gormána. Když jsem mu o tom koni pověděla, rozrušilo ho to a vyprávěl mi, co včera v noci potkalo tvého bratra."

Fidelma se otočila po Gormánovi. „A tys šel z paláce rovnou domů?"

„Zastavil jsem se na náměstí v Rumannově krčmě," přiznal se Gormán provinilým hlasem. „Ale dal jsem si jen jeden korbel piva, pak jsem vyrazil domů a šel si rovnou lehnout."

„Ty na noc nezamykáš dům?" otázal se jí Eadulf.

Della se vesele zasmála. „Zámky a závory jsou pro urozené lidi, bratře. My chudí se takovými věcmi neobtěžujeme – kdo by se chtěl vloupat zrovna k nám?"

Gormán souhlasně přikyvoval, když vtom se Fidelma zeptala: „A co váš pes, ten byl také potichu, když jsi v noci přišel?"

„Jistě mě pozná po sluchu, ale..." Gormán se zarazil, jako by ho v tu chvíli něco napadlo.

„Ale?" zopakovala po něm Fidelma.

„Mám-li říct pravdu, většinou štěká a vrčí, dokud na něho nekřiknu – po hlasu mě pozná vždycky."

„Ale včera v noci neštěkal?"

„Neřekl bych ale, že je to zrovna krotké zvíře," poznamenal Eadulf. „Takových kříženců už jsem pár viděl. Jsou to skvělí lovečtí psi."

„Jak se ten pes choval včera večer?" zeptala se Fidelma Delly zamyšleně.

Della pokrčila rameny. „Jak to myslíš?"

„Byl ostražitý? Nebo naopak působil ospale?"

„Celé odpoledne běhal venku. Takže myslím, že byl prostě unavený..." Náhle se ale zarazila.

„Napadlo tě něco?" pobízela ji Fidelma.

„Ano, vzpomněla jsem si na něco neobvyklého. Vrátil se domů těsně před tím, než jsem si začala dělat večeři. A v hubě nesl kost. Usoudila jsem, že ji asi sebral některému ze sousedovic psů. Došel tiše k sobě na místo a lehl si. Většinou mu dávám kousek masa, když si ho vařím pro sebe."

„A včera jsi měla maso?" zeptal se Eadulf.

„Ano. A malý kousek jsem mu hodila. Ale ani se ho nedotkl."

„Kde ten pes spává?"

Della je odvedla na zápraží dřevěného domku a ukázala na suché místo u dveří, kde bylo rozprostřeno několik starých pytlů. Když se k němu přiblížili, pes jim vyšel v ústrety, sebral ze země kousek masa a s tichým vrčením je začal žvýkat. Fidelmu ovšem zajímala ona kost, kterou uviděla ležet na pytlech. Sklonila se a zvedla ji. Ještě na ní zbývalo několik cárů masa. Opatrně k ní přičichla a podala ji Eadulfovi.

Eadulf se při tom silném a nepříjemném zápachu zaškaredil. „Cáerthann curraig," řekl – okamžitě se mu vybavilo irské jméno byliny.

„Co to je?" zeptala se Della nechápavě.

„Valeriána," vysvětlil jí. „Mastičkáři ji používají na úlevu od bolesti a k navození spánku. Má zklidňující účinky."

„Až na to, že tento výluh se mi zdá silnější, než bývá zvykem," poznamenala Fidelma.

Della se zatvářila poplašeně. „Chcete tím říct, že se mi někdo pokusil psa otrávit?"

„To asi ne," ozval se Eadulf. „Jen se někdo potřeboval ujistit, že to zvíře nestrhne poplach, až si ten neznámý k vám do ohrady povede koně a bude se převlékat. Jistě nestál o to, aby ho při tom někdo nachytal."

„Zřejmě tvrdě spal."

Fidelma se tvářila pochybovačně. „Proč by si s tím ale dotyčný dával tolik práce? Náš vrah by sem přece nejprve musel na koni dorazit a pes by stihl udělat povyk, než by uklidňující látka začala působit."

„Já tomu všemu vůbec nerozumím, paní," prohlásil Gormán.

„Ani já v tuto chvíli ještě nemám vysvětlení," odvětila Fidelma. „Teď bychom se měli pokusit nalézt uzdu a sedlo, které ten kůň musel mít, a také šaty, ze kterých se vrah svlékl."

„Jak už jsem říkala, paní, prohlédli jsme to tu všude, ale nic jsme nenašli."

„Možná použil nějaký jiný úkryt," navrhl Gormán, „nejenom naše hospodářské budovy."

„Nenapadá tě něco?" zeptal se ho Eadulf.

Gormán ukázal k lesu, který začínal vzadu za polem. „Tam mezi stromy je malá dřevorubecká chatrč. Ten člověk se mohl převléknout tam a nechat si uvnitř i věci. Jiná skrýš tu v okolí není, pokud je mi známo."

„Tak se tam pojďme podívat."

Gormán se na matku usmál, aby ji povzbudil, a naznačil jí, že s nimi nemusí chodit. Pak se otočil a vedl Fidelmu s Eadulfem přes malé políčko, přičemž minuli poklidně se popásající pár koní. Kousek za zadním plotem ohrady začínal les, který se od městečka táhl k jihu, a za lesem se rozprostíraly rozlehlé louky, známé jako Femenské pláně. Ta oblast byla opředena mnoha legendami – jak se Eadulf doslechl, údajně se v těch končinách odehrály příběhy starých bohů a bohyň a pradávných hrdinů a hrdinek Fidelmina lidu. Les byl natolik veliký, že obyvatelům Cashelu poskytoval dostatek nejrůznějších druhů dřeva. Eadulf věděl, že staré irské zákony jsou v otázce nepovoleného kácení stromů velice přísné a k různým druhům stromů se vázaly různé pokuty. Povšiml si, že většinu lesa tvoří břízy a jilmy, které byly poměrně běžné, ale rostlo tam i několik vysokých tisů, a ty se považovaly za velice cenné.

Gormán si povšiml jeho zkoumavého pohledu a usmál se.

„V tomto lese rostlo nespočetné množství tisů, když jsem byl chlapec. Proto je tu i ta dřevorubecká chata. Tis má velice tvrdé dřevo, není snadné s ním pracovat a říká se, že je k tomu potřeba velký um, neboť se z něj vyrábí mnoho rozličných věcí."

„Je mi známo, že je vysoce ceněn při zhotovování lůžek a také ozdobných předmětů pro domy urozených osob," poznamenal Eadulf.

„Staré zákony dokonce určují postihy za zničení předmětu zhotoveného z tisového dřeva," vložila se jim do řeči Fidelma. „V zákoníku jsou jasně stanoveny pokuty za poškození tisových výrobků v domech, kde se používají. Pokud bys zavítal k někomu, kdo má nábytek zhotovený z tisu, a poškodil ho, měl bys z toho potíže."

Gormán je vedl krátkou stezkou mezi stromy. Za malou chvíli se vynořili na mýtince, na níž stála budka tak maličká, že by se v ní muž průměrného vzrůstu sotva postavil nebo položil na dél¬ku. Když člověk vešel dovnitř, postavil se doprostřed a rozpřáhl ruce, dosáhl na protilehlé stěny. Na první pohled se nedalo poznat, z jakého dřeva je bouda postavená, protože byla téměř celá hustě porostlá břečťanem.

Eadulf se blížil ke dveřím, když vtom se zevnitř ozvalo jakési zašelestění. Zastavil se, naklonil hlavu na stranu a přemýšlel, zda to nebylo jen zaskučení větru mezi listy.

V tu chvíli mu na rameno dopadla čísi ruka. Byl to Gormán, a když se k němu Eadulf otočil, bojovník si položil prst přes ústa. I on ten zvuk tedy zaslechl. Mladý bojovník vytasil meč a naznačil Eadulfovi s Fidelmou, aby ustoupili stranou. Na okamžik se zastavil, pak zvedl pravou nohu a kopl do dveří boudy, až se vylomily a vpadly dovnitř. Praskot dřeva provázel i poděšený výkřik. Gormán s napřaženým mečem vmžiku vešel, vzápětí se z boudy vynořil a táhl za sebou drobnou vřeštící a zmítající se postavu, kterou venku na mýtině hodil na listím pokrytou zem.

Rozkročil se nad ní, meč napřažený a připravený k útoku, a velitelsky zvolal: „Okamžitě nám sděl své jméno, chlapče!"

Postava pod ním se překulila na záda a zaškaredila se na něj.

Fidelma se na Gormána pobaveně podívala. „Nějak se ti to plete, Gormáne. Tohle je přece dívka."

 



Zpět na knížku "Vykoupení krví".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook