Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Zachránce bloudícího - Literární noviny

Zachránce bloudícího - Literární noviny

 

KNIHOVNIČKA

Předchozí zpráva

12 / 13

Další zpráva

Literární noviny | 4.8.2008 | rubrika: Literatura | strana: 16 | autor: IVETA ŠEDOVÁ
islámského světa

Literatura pocházející ze zemí Orientu u nás bohužel nebývá příliš často překládána, a to ani v případě těch autorů, kteří se nesmazatelně zapsali do historie států Blízkého Východu v minulých stoletích a byli uznáváni i v Evropě. Přesto, že na vysokých školách vznikají nové obory týkající se kultury, historie, filosofie i náboženství těchto zemí, titulů prohlubujících znalosti studentů nebo dalších zájemců o tuto problematiku není mnoho a povědomí českého čtenáře tak zůstává často jen přibližné: jediné, co se mu při pojmu arabská literatura vybaví, jsou Pohádky tisíce a jedné noci.
Podobných vyprávění vznikalo v té době ale mnohem více. Výbor povídek Tucet tváří Nasreddinových (Orientální ústav AV ČR, Praha 2004, 170 stran, 209 Kč) nás přivádí do prostředí středověkých arabských uliček i vezírských paláců; na základě krátkých anekdot a vyprávění o vychytralém hrdinovi, který si umí svou lstivostí za každé situace hravě poradit, odráží jedinečnou atmosféru arabské společnosti v minulých stoletích. Jméno tohoto hrdiny se také často liší, i když převážně obsahuje část jména Nasreddin, může být znám pod zcela jiným jménem, například Hodža, Molla, Bahlúl nebo Afandi. Příběhy o Nasreddinovi v jejich lokální obdobě si vyprávělo mnoho národů: Turci, Peršané, Kurdové, Tataři nebo Ázerbajdžánci. Vyprávění zachycují na pozadí humorných příběhů všední život obyvatel orientálních států, jejich chudobu i bohatství, sousedské či rodinné vztahy, postoje vůči politice a panovníkovi, především pak arabskou kulturu jako celek. Příběhy ze soudní síně nebo vládního dvora satiricky parodují a zesměšňují ve skutečnosti smutné praktiky – sultáni a chánové, opíjející se svou mocí, často krutě trestají i ty nejmenší prohřešky chudých obyvatel. Některá vyprávění jsou moralizující a poučná, většina má ale za cíl pouze pobavit čtenáře. Jestli slavný hrdina těchto příběhů opravdu žil, se dnes s vědeckou jistotou již nedozvíme, ale turečtí odborníci na literaturu o jeho existenci nepochybují. Ať už je pravda jakákoli, mýty a legendy o jeho mazaných kouscích žijí v srdcích muslimů i nadále.
Další knihou, pocházející z dvanáctého století z íránské oblasti, je duchovní autobiografie teologa, filosofa a mystika Abú Hámid al-Ghazzálího Zachránce bloudícího (Vyšehrad, Praha 2005, 112 stran, 138 Kč). Kniha předkládá stručný přehled nábožensko-filosofických proudů Ghazzálího doby, na které autor pohlíží kriticky a snaží se čtenáře varovat před jednotlivými filosofickými a teologickými proudy, v nichž číhá nebezpečí špatného pochopení nebo výkladu. Ghazzálí postupně prostudoval scholastické, esoterické i filosofické spisy, aby následně upozornil na rizika a nebezpečí, která se v nich mohou skrývat. Přestože na první pohled mohou dávat jasné a přesné odpovědi, v konečném důsledku se všechny vědy stávají relativními a nedokáží s přesností odpovědět na základní otázky lidské existence. V titulu zmíněný bloudící je sám autor, který hledá konečnou pravdu a na své cestě za jediným pravdivým věděním se probírá jednotlivými filosofickými proudy, které ho ale kvůli své nedokonalosti k cíli nedovedou. Ghazzálí až po deseti letech asketického života a bádání v mystických spisech nalézá pravdu uvnitř sebe samého, ve své nejniternější podstatě. Jen pomocí mystické intuice dosahuje konečného nadsmyslového poznání, ke kterému ho nemůže dovést žádná z věd. Díky Ghazzálímu a jeho knize se islámská mystika – súfismus – stává plnoprávnou součástí náboženských věd. Celá kniha je prodchnuta láskou k Bohu, přesto ji lze chápat jako jedinečný pohled na filosofii i teologii a Ghazzálího kritiku těchto oborů nemusíme přijímat zcela bez výhrad. Krom toho se na pozadí filosofických disputací odehrává autorův život, který může sám o sobě sloužit jako zajímavý pohled do arabské historie.
Další knihou, kterou si můžeme připomenout slavné období islámské filosofie a kultury, je Kalíla a Dimna: Bidpájovy bajky (Dar Ibn Rushd a Gemma Art, Praha 2005, 300 stran, 436 Kč), která vznikla překladem íránského spisovatele Abdalláha ibn al-Mukaffa ze středoperštiny (původní sanskrtská verze z šestého století se nedochovala), který navíc dodal knize vlastní kapitoly. Kalíla a Dimna čerpá ze staroindické sanskrtské sbírky buddhistických bajek Pančanatra i jiných indických předloh. U nás se stala nejznámější verzí této knihy Olbrachtova adaptace pro děti O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách z roku 1947. Název získala kniha podle postav příběhů – šakalů Kalíly a Dimny, obdařených lidským rozumem. V evropském středověku, kdy byla kniha přeložena do latiny a následně i do dalších jazyků, se stala souhrnem moudrosti indické životní filosofie, upravené a doplněné arabským spisovatelem. Základní linie příběhu se odvíjí od rozhovoru filosofa Bajdabáje (Bidpáje) s králem Dabšalímem, který se učeného mudrce dotazuje na různé věci týkající se nejčastěji moudrého a spravedlivého panování, ale i správného mravního života nebo mezilidských vztahů. Bajdabáj dokládá své odpovědi nejčastěji právě pomocí různých podobenství, bajek, které původně nebyly určeny pro děti, ale pro panovníky a jiné vyšší společenské vrstvy, což naznačuje i sloh, kterým je kniha v originále psána.
Abychom si nepřipomínali jen starší arabskou literaturu, chci zmínit i knihu současného tureckého autora a nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka Jmenuji se červená (Argo, Praha 2008, 497 stran, 354 Kč), která získala cenu Magnesia Litera pro rok 2008 v kategorii objev roku a také ze překlad, o který se zasloužil Petr Kučera. Děj knihy se odehrává v šestnáctém století v autorově rodném městě, v Istanbulu. Každou z krátkých kapitol vypráví jiný autor, čtenář tak může na příběh pohlížet z mnoha různých úhlů, které se někdy kříží, jindy doplňují, ale vždy se snaží čtenáře přesvědčit o své vlastní pravdě. Vypravěčem přitom může být kdokoli – nejen člověk, ale i zvíře, strom, smrt, ďábel nebo červená barva, která má v knize mnoho různých významů, symbolizuje nejen krev nebo lásku, ale také například malířství. Hlavní příběh, poukazující na rozdíly mezi tradiční a modernistickou islámskou naukou, jehož téma je aktuální i v našem století, se pod přílivem postav a jejich dílčích vyprávění vytrácí, přesto autor čtenáře napíná záhadou vraždy až do samého konce. Příběh by v této rovině mohl působit jako detektivní historický román, jde ale o tak rozmanitou mozaiku vyprávění, že by toto označení pro Pamukovo dílo působilo příliš plytce. Vlastní názor na knihu ale čtenář získá nejlépe sám, já ji mohu jenom doporučit.

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
15%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro/léto 2018

Ediční plán
Jaro/léto 2018

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook