Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Zachránce bloudícího  »  Zachránce bloudícího - Literární noviny

Zachránce bloudícího - Literární noviny

 

KNIHOVNIČKA

Předchozí zpráva

12 / 13

Další zpráva

Literární noviny | 4.8.2008 | rubrika: Literatura | strana: 16 | autor: IVETA ŠEDOVÁ
islámského světa

Literatura pocházející ze zemí Orientu u nás bohužel nebývá příliš často překládána, a to ani v případě těch autorů, kteří se nesmazatelně zapsali do historie států Blízkého Východu v minulých stoletích a byli uznáváni i v Evropě. Přesto, že na vysokých školách vznikají nové obory týkající se kultury, historie, filosofie i náboženství těchto zemí, titulů prohlubujících znalosti studentů nebo dalších zájemců o tuto problematiku není mnoho a povědomí českého čtenáře tak zůstává často jen přibližné: jediné, co se mu při pojmu arabská literatura vybaví, jsou Pohádky tisíce a jedné noci.
Podobných vyprávění vznikalo v té době ale mnohem více. Výbor povídek Tucet tváří Nasreddinových (Orientální ústav AV ČR, Praha 2004, 170 stran, 209 Kč) nás přivádí do prostředí středověkých arabských uliček i vezírských paláců; na základě krátkých anekdot a vyprávění o vychytralém hrdinovi, který si umí svou lstivostí za každé situace hravě poradit, odráží jedinečnou atmosféru arabské společnosti v minulých stoletích. Jméno tohoto hrdiny se také často liší, i když převážně obsahuje část jména Nasreddin, může být znám pod zcela jiným jménem, například Hodža, Molla, Bahlúl nebo Afandi. Příběhy o Nasreddinovi v jejich lokální obdobě si vyprávělo mnoho národů: Turci, Peršané, Kurdové, Tataři nebo Ázerbajdžánci. Vyprávění zachycují na pozadí humorných příběhů všední život obyvatel orientálních států, jejich chudobu i bohatství, sousedské či rodinné vztahy, postoje vůči politice a panovníkovi, především pak arabskou kulturu jako celek. Příběhy ze soudní síně nebo vládního dvora satiricky parodují a zesměšňují ve skutečnosti smutné praktiky – sultáni a chánové, opíjející se svou mocí, často krutě trestají i ty nejmenší prohřešky chudých obyvatel. Některá vyprávění jsou moralizující a poučná, většina má ale za cíl pouze pobavit čtenáře. Jestli slavný hrdina těchto příběhů opravdu žil, se dnes s vědeckou jistotou již nedozvíme, ale turečtí odborníci na literaturu o jeho existenci nepochybují. Ať už je pravda jakákoli, mýty a legendy o jeho mazaných kouscích žijí v srdcích muslimů i nadále.
Další knihou, pocházející z dvanáctého století z íránské oblasti, je duchovní autobiografie teologa, filosofa a mystika Abú Hámid al-Ghazzálího Zachránce bloudícího (Vyšehrad, Praha 2005, 112 stran, 138 Kč). Kniha předkládá stručný přehled nábožensko-filosofických proudů Ghazzálího doby, na které autor pohlíží kriticky a snaží se čtenáře varovat před jednotlivými filosofickými a teologickými proudy, v nichž číhá nebezpečí špatného pochopení nebo výkladu. Ghazzálí postupně prostudoval scholastické, esoterické i filosofické spisy, aby následně upozornil na rizika a nebezpečí, která se v nich mohou skrývat. Přestože na první pohled mohou dávat jasné a přesné odpovědi, v konečném důsledku se všechny vědy stávají relativními a nedokáží s přesností odpovědět na základní otázky lidské existence. V titulu zmíněný bloudící je sám autor, který hledá konečnou pravdu a na své cestě za jediným pravdivým věděním se probírá jednotlivými filosofickými proudy, které ho ale kvůli své nedokonalosti k cíli nedovedou. Ghazzálí až po deseti letech asketického života a bádání v mystických spisech nalézá pravdu uvnitř sebe samého, ve své nejniternější podstatě. Jen pomocí mystické intuice dosahuje konečného nadsmyslového poznání, ke kterému ho nemůže dovést žádná z věd. Díky Ghazzálímu a jeho knize se islámská mystika – súfismus – stává plnoprávnou součástí náboženských věd. Celá kniha je prodchnuta láskou k Bohu, přesto ji lze chápat jako jedinečný pohled na filosofii i teologii a Ghazzálího kritiku těchto oborů nemusíme přijímat zcela bez výhrad. Krom toho se na pozadí filosofických disputací odehrává autorův život, který může sám o sobě sloužit jako zajímavý pohled do arabské historie.
Další knihou, kterou si můžeme připomenout slavné období islámské filosofie a kultury, je Kalíla a Dimna: Bidpájovy bajky (Dar Ibn Rushd a Gemma Art, Praha 2005, 300 stran, 436 Kč), která vznikla překladem íránského spisovatele Abdalláha ibn al-Mukaffa ze středoperštiny (původní sanskrtská verze z šestého století se nedochovala), který navíc dodal knize vlastní kapitoly. Kalíla a Dimna čerpá ze staroindické sanskrtské sbírky buddhistických bajek Pančanatra i jiných indických předloh. U nás se stala nejznámější verzí této knihy Olbrachtova adaptace pro děti O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách z roku 1947. Název získala kniha podle postav příběhů – šakalů Kalíly a Dimny, obdařených lidským rozumem. V evropském středověku, kdy byla kniha přeložena do latiny a následně i do dalších jazyků, se stala souhrnem moudrosti indické životní filosofie, upravené a doplněné arabským spisovatelem. Základní linie příběhu se odvíjí od rozhovoru filosofa Bajdabáje (Bidpáje) s králem Dabšalímem, který se učeného mudrce dotazuje na různé věci týkající se nejčastěji moudrého a spravedlivého panování, ale i správného mravního života nebo mezilidských vztahů. Bajdabáj dokládá své odpovědi nejčastěji právě pomocí různých podobenství, bajek, které původně nebyly určeny pro děti, ale pro panovníky a jiné vyšší společenské vrstvy, což naznačuje i sloh, kterým je kniha v originále psána.
Abychom si nepřipomínali jen starší arabskou literaturu, chci zmínit i knihu současného tureckého autora a nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka Jmenuji se červená (Argo, Praha 2008, 497 stran, 354 Kč), která získala cenu Magnesia Litera pro rok 2008 v kategorii objev roku a také ze překlad, o který se zasloužil Petr Kučera. Děj knihy se odehrává v šestnáctém století v autorově rodném městě, v Istanbulu. Každou z krátkých kapitol vypráví jiný autor, čtenář tak může na příběh pohlížet z mnoha různých úhlů, které se někdy kříží, jindy doplňují, ale vždy se snaží čtenáře přesvědčit o své vlastní pravdě. Vypravěčem přitom může být kdokoli – nejen člověk, ale i zvíře, strom, smrt, ďábel nebo červená barva, která má v knize mnoho různých významů, symbolizuje nejen krev nebo lásku, ale také například malířství. Hlavní příběh, poukazující na rozdíly mezi tradiční a modernistickou islámskou naukou, jehož téma je aktuální i v našem století, se pod přílivem postav a jejich dílčích vyprávění vytrácí, přesto autor čtenáře napíná záhadou vraždy až do samého konce. Příběh by v této rovině mohl působit jako detektivní historický román, jde ale o tak rozmanitou mozaiku vyprávění, že by toto označení pro Pamukovo dílo působilo příliš plytce. Vlastní názor na knihu ale čtenář získá nejlépe sám, já ji mohu jenom doporučit.



Zpět na knížku "Zachránce bloudícího".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook