Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Znamení trojského koně / Životní příběh majora Jaromíra Nechanského - Právo

Znamení trojského koně / Životní příběh majora Jaromíra Nechanského - Právo

Dvojí hra Jaromíra Nechanského 1 / 15 Další zpráva
Právo | 20.12.2008 | rubrika: Historie | strana: 19 | autor: Miroslav Šiška
„Opakuji znovu, že jako socialista souhlasil jsem v podstatě s většinou sociálních opatření, ale měl jsem zásadní výhrady proti autoritářství, nedemokratičnosti a nespravedlnosti tohoto režimu. Kdybych takto umíral za poslední války v důsledku své tehdejší činnosti, nebylo by to tak bolestné jako nyní, kdy Čech Čecha odsuzuje k nejtěžšímu trestu v takovém množství.“

Slova na rozloučenou psal po půlnoci 15. června 1950 – několik hodin před popravou – tehdy 34letý major Jaromír Nechanský. „Je smutné, že rozdílnost politických ideologií může do takové míry rozpoltit národ,“ posteskl si v dopise adresovaném otci. „O své činnosti mohu říci, že jsem ji konal jako důstojník podle svého jasného a pevného přesvědčení… Rovněž jsem naprosto přesvědčen, že při oceňování mé viny a při výměře trestu rozhodovaly zásadně více okolnosti politické, než skutková podstata činu…“
Životaběh Jaromíra Nechanského skončil tragicky. Teprve po roce 1989, kdy byly zpřístupněny archívy, bylo možné rekonstruovat druhou fázi Nechanského zpravodajského života a jeho rozporuplný poválečný osud. Naposledy se o to pokusil Jiří Šolc na stránkách publikace Znamení trojského koně, kterou nedávno vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Podepsal příměří

Pražský rodák Jaromír Nechanský se po maturitě na reálném gymnáziu dobrovolně rozhodl pro vojenské povolání. Absolvoval hranickou Vojenskou akademii a v roce 1937 byl vyřazen jako poručík jezdectva. Po německé okupaci odešel do Polska, odkud odjel do Francie a po jejím pádu se dostal do Velké Británie. Tam prodělal výcvik v několika zpravodajských kursech a v únoru 1945 byl ve funkci velitele paravýsadku Platinium-Pewter shozen na Českomoravské vysočině.
Platinium-Pewter úspěšně spolupracoval s domácí odbojovou organizací Rada tří a 23. dubna 1945 odjel Nechanský do Prahy, kde se posléze stal velitelem vojenské komise povstalecké České národní rady. Zajišťoval rádiové spojení s Londýnem a Košicemi, v krátké době se mu podařilo najít kolem Prahy plochy pro shoz zbraní, ale ty – i přes zoufalé volání rozhlasu o pomoc – nepřicházely.
V situaci, kdy nebylo žádných zpráv o postupujících sovětských armádách na Prahu, ani pokynů od čs. vlády z Košic, podepsala delegace ČNR (jejímž členem byl i Nechanský) se zástupci německé armády dohodu o příměří – ale nikoli o bezpodmínečné kapitulaci, jak to požadovali Spojenci. (Německým vojenským silám tak byl umožněn odchod na západ.)
Večer 8. května 1945 se Nechanský dostal do styku s americkou misí, tj. zpravodajskými důstojníky Taubem a Fodorem, kteří dorazili do Prahy v džípu na velitelství Bartoš. Ještě v noci s nimi odjel do Plzně pro pomoc. Když se tam v ranních hodinách dozvěděl o sovětských tancích, jež začaly projíždět Mělníkem, přesvědčil Kurta Tauba, aby ho odvezl zpět do Prahy.

Zprávy pro OBZ

Podepsání kapitulačního aktu a také pomoc vlasovců v době povstání sovětská diplomacie České národní radě okamžitě po osvobození zazlívala a požadovala její rozpuštění a odchod signatářů podpisu o příměří ze státních služeb.
I velmi ambiciózní Jaromír Nechanský (který se považoval za nejúspěšnějšího parašutistu v Čechách a domníval se, že nastal čas sklizně ovoce zásluh) pocítil nedůvěru a nepřízeň – v červnu roku 1945 zazněl na jednání vojenské rady vlády návrh na jeho penzionování, při prvním srpnovém povyšování byl vyškrtnut ze seznamu navržených důstojníků a nebylo vyhověno ani jeho žádosti o přijetí na Vysokou školu válečnou.
Po rozpuštění vojenské sekce ČNR se Nechanský stal členem likvidační skupiny 2. oddělení Hlavního štábu, kde se uzavírala válečná činnost operačních skupin ze Západu i z Východu. V jejím rámci zatýkal například parašutisty Čurdu a Gerika. Občas přicházel do styku i s orgány Obranného zpravodajství, jež držely ve vazbě parašutisty zajaté po seskoku gestapem, u nichž bylo podezření možné vojenské zrady. (OBZ nebo též 5. oddělení Hlavního štábu byla vojenská kontrarozvědka čs. armády.)
K dalším aktivitám Nechanského patřily kontakty se zpravodajskými experty USA a Velké Británie. Když se v republice objevil například britský plukovník Harold Perkins, s nímž bylo od roku 1943 spojeno vysílání operačních skupin do Československa, stal se Nechanský jeho prominentním hostem a nejednou spolu rozmlouvali o politické situaci. Nechanský o těchto setkáních podal vždy písemnou zprávu 5. oddělení – což byla jeho služební povinnost. Úřední záznam proto předával OBZ také o průběhu jiných setkání s pracovníky americké či britské vojenské mise, a to včetně obsahu odposlouchaných a osobně vedených rozhovorů, k čemuž připojoval vlastní komentář, dojem a hodnocení.
„OBZ ráda takové zprávy přijímala,“ poznamenává k tomu Jiří Šolc, „ale na druhé straně Nechanského v jejích očích zatěžovala a učinila z něho problematického důstojníka z hlediska státně-bezpečnostního. Nakonec se stal, stejně jako všichni jeho váleční kolegové, podezřelým, že ještě za války mohl být pověřen britskými zpravodajskými institucemi nějakým zpravodajským posláním.“

Řídil ho sám Reicin

V průběhu prvního poválečného roku dospěl Nechanský k závěru, že je sledován, jsou mu odposlouchávány telefonické hovory a monitorovány jeho styky i osobní korespondence. Cítil prostředí nejistoty a nedůvěry, které ho funkčně, hodnostně a hlavně morálně poškozovalo. „Byl ochoten učinit cokoli,“ uvádí Šolc, „aby znovu prokázal svoji naprostou loajalitu armádě, státu a společnosti, a začal se výrazněji politicky angažovat.“
Usiloval o zvýšení prestiže parašutistů a v čele jejich delegace byl přijat prezidentem Edvardem Benešem. Zanedlouho byl povýšen do hodnosti majora a přijali ho ke studiu na Vysoké škole válečné. V roce 1946 vstoupil do sociální demokracie, o rok později se seznámil s dcerou předsedy této strany a v březnu 1948 se Olga Laušmanová stala jeho manželkou.
Se svou nespokojeností i zklamáním se netajil před přáteli v armádě i mimo ni. Žádné tajemství neměl před nejlepším kamarádem Veleslavem Wahlem, který byl před koncem války velitelem Zpravodajské brigády a zprostředkoval v dubnu 1945 jeho cestu do Prahy, a také jiným odbojářem Jaroslavem Volfem, jehož zaškoloval do funkce šifranta.
Volf se po válce stal zástupcem přednosty pražské úřadovny ZOB (Zemského odboru bezpečnosti, což byla ve skutečnosti zpravodajská služba ministerstva vnitra)), a právě on mu na jaře 1946 navrhl, aby svoje styky s Američany a Brity využil ke zpravodajské službě. Zprostředkoval setkání se šéfem OBZ Bedřichem Reicinem, který po obsáhlém rozhovoru o původu Nechanského kádrových potíží nabídl majorovi zpravodajskou spolupráci.
Od té chvíle se stal Jaromír Nechanský exkluzivním informátorem vojenské kontrarozvědky – jako její agent pro sledování aktivit amerických a britských vojenských misí v ČSR. Byl osobně řízen samotným Reicinem, jemuž podával ústní informace o obsahu všech setkání. Po odchodu Reicina na funkci náměstka ministra v roce 1947 byl Nechanský řízen plk. Ludvíkem Klenem, později byl předán plk. Richardu Mysíkovi a od dubna 1949 se pak stal jeho řídícím orgánem major Tylšer.
Podle svědectví sekretářek OBZ byl Nechanský za svou činnost honorován věcnými odměnami v podobě nedostatkového atraktivního zboží (americké cigarety, koňak, poukázky na benzín), podle Klenovy výpovědi dostával také finanční odměnu dva tisíce korun měsíčně.

Americká nabídka

Naděje, které Nechanský vkládal do spolupráce s OBZ, se však nenaplňovaly. V roce 1948 absolvoval Vysokou válečnou školu, ale přes Reicinovy sliby nebyl umístěn v pražské posádce (ale přeložen do Kolína) a k jeho sluchu se doneslo, že byl vyřazen ze seznamu podzimního povyšování. Tyto i další skutečnosti Nechanského přesvědčovaly, že není doceněn a že je stále v podezření v důsledku událostí z pražského povstání.
Současně nemohl nevnímat razanci nového poúnorového režimu ve veřejném životě a zejména v armádě. Zaznamenal, že řada jeho kamarádů ze západní fronty byla bezdůvodně propuštěna z armády, další byli zatčeni.
A právě v době ztráty politických iluzí a osobních nadějí přišel v květnu 1948 americký návrh na zpravodajskou spolupráci. Nechanský k tomu později vypověděl: „V důsledku toho, že nebyly splněny sliby, které mi byly dány, a že jsem nebyl odměněn podle svých zásluh tak, jak jsem si představoval, rozhodl jsem se, že se pokusím o práci proti stávajícímu státnímu zřízení, protože jsem byl přesvědčen o tom, že za dnešního stavu věcí nebude má práce oceněna nikdy a jedině zvratem poměrů u nás a nastolením spravedlivého, demokratického řádu mohu dosáhnout svých cílů… Viděl jsem, že zvratu dosavadních poměrů a státního zřízení je možno dosáhnout jedině za pomoci ze zahraničí, a proto jsem se asi v září až říjnu 1948 obrátil na Waltra Birgeho.“
Na této schůzce s druhým sekretářem amerického velvyslanectví se Nechanský – jak uvedl při výpovědi – Birgeho zeptal, „zdali má spojení s nějakou ilegální skupinou v ČSR, na kterou bych mohl získat zapojení a mohl v jeho intencích pracovat. Birge mi odpověděl, že o žádné ilegální skupině neví, ale že by uvítal, kdybych nějakou postavil sám, nebo kdybych k nějaké nalezl spojení a podal mu o tom zprávu.“

Dvojitým agentem

Za těchto okolností začali Nechanský společně sWahlem tvořit vlastní ilegální organizaci, kterou pojmenovali kódem Holub-Slavík. Měla se věnovat vysloveně zpravodajské činnosti, při níž bude spolupracovat s orgány CIA na americkém velvyslanectví a opírat se o jejich podporu a technickou i materiální pomoc.
Waltru Birgemu, ani jeho nástupci Samuelu Merynovi, však Nechanský o své spolupráci s OBZ neřekl. Teprve o několik týdnů později při schůzce s jiným zpravodajským důstojníkem, kulturním atašé ambasády Spencerem Taggartem, se k tomuto přiznání odhodlal, ale i jeho ujišťoval, že nemá v úmyslu hrát nějakou dvojí hru. Uvedl, že byl ke stykům s americkými diplomaty úkolován a zprávy, které jim až dosud předával, byly předem připraveny, takže šlo vlastně o jejich dezinformaci. To nyní skončí, tvrdil Nechanský, a karta se obrátí, ale jen pro zakrytí vlastní spolupráce s americkou zpravodajskou službou a legalizaci části kontaktů. OBZ bude od něho dostávat pouze takové zprávy, které Američané schválí.
Taggart se stal po tomto sdělení viditelně zdrženlivý a vyhradil si rozhodnutí o další spolupráci do příští schůzky. Američané nakonec souhlasili s Nechanského představou včetně jeho klamné role u OBZ, ale krátce poté Taggart odjel do USA a už se nevrátil. V příštích měsících spolupráce natolik vázla, že Nechanský s Wahlem poslali na jaře 1949 Taggartovi do Washingtonu tzv. memorandum, vyzývající k obnovení zpravodajské spolupráce.
Odpovědi od Taggarta se dočkali až v červenci a mezi doporučeními se objevilo, aby Nechanský okamžitě přerušil „spolupráci“ s OBZ a také požadavek předložit organizační schéma celé jejich ilegální organizace. „Americké podmínky znamenaly konec Nechanského samostatnosti a degradace z vedoucí osobnosti na obyčejného agenta-rezidenta, kterému již CIA nebyla ochotna tolerovat jeho dvojí hru, natož ji podporovat dodáváním zpravodajských podkladů,“ poznamenává Šolc. „Nechanský podmínky přijal a na dalších schůzkách předal všechny požadované informace.“

O trestech smrti rozhodnuto předem

Zamýšlené poslání organizace Slavík-Holub se nikdy nenaplnilo, protože žádnou činnost fakticky nevyvinula. V polovině srpna 1949 byl zatčen vedoucí jedné skupiny, Josef Smolín, jehož výslechy přivedly StB k Wahlovi a 5. září i k Nechanskému. Několik dní po zatčení odmítal obvinění, ale potom již obsáhle vypovídal. Byl vyslýchán intenzivně ve dne v noci, ale fyzicky týrán nebyl.
Případ „Nechanský a spol.“ se poúnorovému režimu hodil z ideologického a propagandistického hlediska. Měl kompromitovat americkou diplomacii jako podněcovatele války. Byl namířen proti nekomunistickým stranám, především sociální demokracii, a zpochybňoval zásluhy tzv. nekomunistického odboje z válečných let, k jehož aktivním příslušníkům většina obžalovaných patřila.
Tak to alespoň hodnotila tzv. bezpečnostní pětka, která na svém jednání 5. dubna 1950 požadovala rozsáhlou publicitu procesu a předem rozhodla o trestu smrti pro hlavní obviněné Jaromíra Nechanského a Veleslava Wahla.
Jaromír Nechanský byl rehabilitován v lednu 1991 a poté povýšen na plukovníka in memoriam.

Foto popis| Jaromír Nechanský (první zleva) mezi československými válečnými parašutisty při defilé před chrámem sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici 18. června 1947.
Foto popis| Svatební fotografie novomanželů Jaromíra a Olgy Nechanských (30. března 1948).
Foto popis| Kapitán Nechanský krátce po válce.
Foto popis| Se spolubojovníky v novém domově po příjezdu z Francie v červenci 1940 – stanový tábor v anglickém Cholmondeley. Poručík Nechanský vpravo.
Foto autor| Repro z publikace Znamení trojského koně (4

http://archiv.newton.cz/pr/2008/12/20/7d3a22b1bebcf1761d361a8316a6517d.asp

 
SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook