Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Zrození očistce - Očistec se zrodil až v době gotických katedrál

Zrození očistce - Očistec se zrodil až v době gotických katedrál

Právo - 06.03.2004 Styl na víkend - Strana: 13 *** Očistec je termín, který používáme tak běžně, že se stal téměř nedílnou součástí našeho slovníku. Ať jsme křesťané nebo ateisté, projít si očistcem chápeme jako něco ne právě příjemného, co nás potkalo. Skoro vypadá jako by očistec existoval vedle ráje a pekla od samého počátku světa - či lépe řečeno od hříchu Adama s Evou. Atak se možná s překvapením začtete do knihy Jacquesa Le Goffa Zrození očistce, která se loni díky nakladatelství Vyšehrad dočkala i českého překladu. Slavný francouzský historik v ní tvrdí, že očistec jako pojem zná evropská civilizace teprve od doby, kdy se ve Francii zrodily první gotické katedrály. Očistný žár tuze bolel Křesťanští učenci však už celá staletí předtím pečlivě promýšleli, kam se dostane lidská duše, která sice tu a tam hřeší, ale nedopustí se obzvláště těžkých a zavrženíhodných činů. Svatý Augustin třeba tvrdil, že hříšníky čekají v posmrtném životě dva ohně. Jeden věčný pro zatracené a druhý pouze dočasný a sloužící k očistě těch, kteří byli "ne zcela dobří" a "ne zcela špatní." Ovšem ani křest plameny nenabízel nic příjemného: pocítit jejich očistný žár prý mělo být velice bolestné. Bylo to jakési dočasné peklo. Od této představy stačil už jen krok k zformulování konkrétní ideje o místě s pevně ustanovenou procedurou trestů. Na to si však lidé museli počkat ještě pár století. Le << Goff>> tvrdí, že za pojem "očistec" vděčíme až pařížským teologům, kteří se k němu dopracovali někdy v letech 1170 až 1180. První, kdo ho zapojil do křesťanského systému a výuky teologie, byl učenec Petr Zpěvák (Pierre le Chantre), jenž působil na škole při pařížské katedrále Notre Dame a zemřel v roce 1197. Jak se přimluvit za mrtvé Petr tvrdil už s naprostou jistotou, že lehké hříchy se napraví právě v očistci. Pro dobré je pouze ráj, pro špatné pouze peklo. Očistec je pro ty, kteří zhřešili, ale ne zas moc. Lidskou duši tam čeká důkladný křest ohněm, kterým se očistí před vstupem do ráje. V Paříži vznikla na konci 12. století proslulá univerzita, kam za teologickým vzděláním jezdila celá západní Evropa. Tento fakt jen uspíšil zavedení a rozšíření nového pojmu. Druhými věrozvěsty očistce se stali cisterciáci, řád zrozený ve francouzském Burgundsku. Tato mezinárodní organizace mnichů šířila představu o místě trestů se stejnou vervou, s jakou v Evropě používala gotický lomený oblouk, oblíbený architektonický symbol své řádové architektury. Z papežů se k očistci přihlásil Inocenc III. (1198-1216), autor ambiciózního mocenského programu, který z mužů na svatopetrské katedře měl učinit neomezené vládce nad spásou křesťanů. S chytrostí sobě vlastní pochopil, jaké netušené možnosti mu nabízel strach z ohně. Duším "ne zcela špatných" zesnulých totiž prý mohli účinně pomáhat živí příbuzní. K přímluvě stačily štědré milodary a pilné modlitby duchovních, které se daly v kostele i klášteře předplatit. Aza úplatu formou odpustků bylo také možné si od církve jako pozemské instituce vykoupit částečné prominutí posmrtných nepozemských trestů. Akdo by si nechtěl budoucí trápení v očistci zkrátit. Pro katolickou církev se tak otevřel mimořádný zdroj příjmů. Zpověď jako povinnost S očistcem církev zavedla i povinnost zpovědi. Uzákonil ji Lateránský koncil v roce 1215. Le << Goff>> to považuje za dosud přehlížený mezník v dějinách evropské civilizace. Jednou do roka se musel každý křesťan doznat ze svých hříchů. Novinka byla zprvu šokující. Faráři ani nevěděli, jak určovat lidem pokání. Atak se jako nový druh literatury objevily speciální zpovědní příručky. Z očistce se stalo varování pro ty, kteří si čas od času zahřeší. Atěch zcela bez viny, jak víme z praxe, je pouhá hrstka. Očistec se stále častěji vyskytoval v kázáních i v krásné literatuře. Vznikly i jakési imaginární turistické cestopisy popisující putování do zvláštních končin katolické fantazie. Nejvlivnější z nich pochází ze středověkého Irska: nazývá se Očistec sv. Patrika a sepsal ho - jak jinak - cisterciácký mnich. Jeho strhující popis (překlad vyšel česky v roce 1997 v Petoiově knize Mýty a legendy středověku), měl mezi lidmi takový úspěch, že se stal bestsellerem středověku. Nesmrtelnou slávu očistci pak navždy zajistil geniální florentský básník Dante, když mu v Božské komedii věnoval celou třetinu textu. Očistec nabízel hrůzu, ale svým způsobem i naději. Kdo jím prošel, dostal se nakonec do vysněného ráje. Katolická církev představu o něm použila i v boji proti heretikům, počínaje jihofrancouzskými katary, kteří místům, kde by si člověk mohl posmrtně odpykat hříchy, moc nevěřili. Pro ně mohl být člověk jen dobrý, nebo špatný. Ahřích pravý Bůh neodpouští... Zcela vymyšlený svět Církev s očistcem výrazně narazila až u protestantů v 16. století. Luther oprávněně tvrdil, že v bibli se o něm nic nepraví a že jde tedy o zcela vymyšlený svět. Nakonec ani katoličtí otcové na tridentském koncilu umístění očistného ohně i povahu trestů dogmaticky nedefinovali a ponechali mnohé na svobodnému názoru. Pro moderní teology se očistec stal stavem duše a nikoliv konkrétním místem trestů, do něhož se lze vypravit na imaginární turistickou výpravu s Dantovou Božskou komedií v ruce.
SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook