Květy z nahořklého dřeva

Výbor Jiřího Opelíka umožňuje představit Skácela jako básníka silné vnitřní kontinuity, jehož poezie se sice neustále proměňuje, ale přesto zůstává pro čtenáře nezaměnitelná. Základem této niterné kontinuity je konkrétní a zároveň přirozený čas a prostor jeho básní – zpravidla v nich přesně víme, kde a kdy právě jsme: zda v přítomnosti, nebo v minulosti, v kterém ročním období nebo měsíci, zda ve dne nebo v noci či v které jejich části. Detailní, důvěrně a jemně odpozorované zachycení konkrétního času a prostoru se pak stává základem pro vrstvení dalších obrazů a významů.