„Moje máma. Je jí přes sedmdesát a právě jí vyšel debut, román nazvaný Dětství není jen tak. Nebudeme s vámi hrát na spisovatelku a novinářku, ale přiznáme, že si tady a teď povídá matka – autorka knihy - a dcera novinářka –, která ji četla a zná z rodiny i její předobrazy, hrdiny a hrdinky."
„Jiří Padevět a spisovatel, loutkoherec a herec Ivan Kraus (nar. 1939) si v přátelském rozhovoru notují z lidského i profesního hlediska. Povídají si o literatuře, umění a významných osobnostech, o disentu, práci Ivana Krause a milované ženy Nadi Munzarové. A také o jeho sourozencích a rodičích – otci, jenž přežil koncentrační tábory a matce, která jim byla oporou v těžkých životních obdobích. Probírají témata z kultury, politiky, baví se o osobních zkušenostech, názorech i soukromém životě."
„Většina z nás vnímá bolest jako nepřítele, kterého je třeba umlčet práškem. Fyzioterapeut Pavel Kolář však v knize Labyrint bolesti, která byla letos nominována na Magnesii Literu, varuje před moderní „změkčilostí“. Upozorňuje též na přehnanou ochranu dětí, která nás paradoxně činí zranitelnějšími. Přečtěte si, jak naše mysl tvoří intenzitu prožitku, proč Italové cítí bolest dříve než Seveřané a zda může být bolestivý vjem klíčem k lepší technice pohybu i k hlubšímu sebepoznání. A je možné sdílet fyzické utrpení blízkého člověka na dálku? ."
„Jak vlastně vypadalo náboženství starých Slovanů? Religionista Jiří Dynda ve své knize Bohové a bohyně starých Slovanů ukazuje, že o něm víme mnohem méně, než se často soudí. Mnohé „tradiční“ bohyně a bohové jsou podle něj pozdější konstrukce badatelů, zatímco skutečné jádro dávných kultů zůstává skryté v nejasných zprávách kronikářů, archeologických nálezech i lidové fantazii."
„V Zemičce nabízí francouzsko-rwandský rapper Gaël Faye výlet do Burundi, země oplývající mangovníky a ptačím zpěvem. U jezera Tanganika, v bezpečí slepé uličky a ve stínu rozkvetlých lián objevuje malý Gaby svět. Na obzoru se ale pomalu rýsuje rwandská genocida, jejíž důsledky zasáhnou i Burundi a jako tlaková vlna rozmetají zbytky nejen jeho dětství."
„Pro někoho nápaditá vize moderního křesťanství, pro jiného projev pýchy a nenávisti. Nová kniha Tomáše Petráčka nenechá nikoho chladným – účtuje s odkazem Dominika Duky, obhajuje syrovou realitu ukřižování a volá po zrušení „stavovské loajality“ kléru. A provokuje otázky: má budoucnost spíše liberální křesťanství, nebo lidé v kostelech hledají pevná dogmata, řád, tajemno a exkluzivní identitu? Publikace v anketě Knihy roku Deníku N před týdnem získala v kategorii Literatura faktu první místo v hlasování čtenářské veřejnosti a sdílené třetí místo od veřejnosti odborné."
„O téma čarodějnictví se dlouhodobě zajímá Jaroslav Čechura, který v knize Kronika jednoho šílenství psal o ženách a mužích odsouzených za domnělá spolčení s ďáblem. V badatelském výzkumu pokračoval a výsledkem byla publikace Heinrich Franz Boblig: Temná postava čarodějnických procesů, v níž pozměnil dosud převládající dojem z událostí odehrávajících se na panství Velké Losiny v druhé polovině 17. století. Jednou z Bobligových obětí se stal šumperský děkan Kryštof Alois Lautner."
„Ivan Kraus je mimořádně citlivý pozorovatel života. V knižním rozhovoru Pětatřicet domovů a jeden psací stroj hovoří nejen o knihách obecně a zvlášť o těch dobrých, ale vzpomíná i na svůj život – na schovávání se za války, návrat otce z koncentráku, temná padesátá léta, nenahraditelný přínos vojny, první pokusy na jevišti ve vlastních kabaretních výstupech, hraní ve filmech Evalda Schorma a Jana Švankmajera, odchod do ciziny po invazi, těžké začátky i úspěchy v zahraničí, tvorba dětských seriálů pro německou televizi a návrat do Čech po 1989."
"„Byl jsem ve vězení. Tak se jmenuje kniha, kterou napsal státní zástupce Ondřej Šťastný jako knižní rozhovor s vězeňským kaplanem, který 30 let docházel do olomoucké vazební věznice. Svými snímky ho doprovodila legenda reportážní fotografie Jindřich Štreit. Kniha Ondřeje Šťastného připomíná svým stylem a náladou „duchovní bestsellery“ Aleše Palána. Tady se sice čtenář nesetká se samotáři na Šumavě, ale prostředí věznice rozhodně trochu exotické je."""
„Gabriela Brázdová ve své debutové novele odvážně staví těžiště svého textu na milostném vzplanutí, které nijak neironizuje ani nedestruuje, a díky zasazení do sociálněrituálního rámce se jí v drtivé většině daří držet na hraně klišé, jimiž toto žánrové ukotvení hrozí."
