Tato Zahradníčkova sbírka je už dílem zralého básníka. Vypovídá nejen o citovém okouzlení, ale proniká až k hloubkám smyslu lásky k ženě. Básně vznikaly v letech 1940–1944 na západomoravské Vysočině, která je v nich přítomná svou opojnou krásou. Stejně tak je však v pozadí přítomný válečný svět hrůz a vraždění, „svět plný peříček z rozdraných hnízd“. A v tom prožívají nesnadný osobní osud milenci uprostřed „nástrah a klevet“. To vše dodává veršům mimořádnou dramatičnost a napětí lásky, něhy a hrůz i žalu. Sbírka stojí v centru Zahradníčkova díla. Vrcholí a štěstím lásky se uzavírá jeho první tvůrčí období. Básník nemohl ještě tušit, že píše poslední písně, poslední radostné zpěvy milosti, třebaže prýštící z lásky „zapřené, trpké, mlčenlivé, bezbranné“: napříště už ho čekala mrazivá cesta končící v žalářních kobkách. Jeho písně o lásce všemu navzdory osloví nepochybně i čtenáře dnešních dnů. Doslov napsal Mojmír Trávníček.