Sonety

Je to až zázrak, co všechno se vejde do oné stísněné komůrky, která na šířku měří pouhých pět stop a na výšku čtrnáct řádků, když do ní vstoupí William Shakespeare.

Přišel, jako skoro vždycky, k hotovému. Převzal sonet tak, jak mu jej zanechali jeho předchůdci, včetně oné drobné úpravy, onoho rétorického ocásku, který mu vymyslel sir Thomas Wyatt a kterému se říká heroický kuplet, třebaže heroického na něm není vůbec nic. Spíše je to epigram či aforismus, zkrátka vypointovaná sentence, jakoby vypůjčená ze soudobých příruček rétoriky či dvorských manuálů dobrých mravů.

Shakespeare se v tomto ohledu projevil jako autor naprosto nevynalézavý. A přece se, jako vždy a všude, i v tomhle stísněném prostoru zařídil zcela po svém. Židli si přistrčil trochu blíž ke stolu, malinko natočil papír, a namísto aby své sonety adresoval krásné a zbožňované ženě, oslovil v nich mladého aristokrata, svého mecenáše, a začal ho nabádat, ať má děti.

Z doslovu Martina Hilského